Místo mého dětství

Autor: Aleš Dočkal, T5

Hojná Voda v Novohradských horách. Konec padesátých a šedesátá léta. Jezdil jsem tam spoustu let i potom, ale to už nebyl ten nejkrásnější čas.

Vesnička na úpatí Kraví hory, kam jezdil autobus ve středu, a kam doputovaly dráty s elektřinou až někdy na začátku šedesátých let, se stala místem mého dětství. Býval jsem tam  většinou od jara do podzimu, kdy jsem tam žil v péči své babičky. Můj častý a dlouhodobý pobyt u prarodičů ulehčoval mé mamince, která měla na krku mého o sedm let staršího bráchu, pečovala o svoji starou maminku, a se vším se musela potýkat sama, protože tatínek byl na základě §231 na šest let zabezpečen v komunistickém kriminále.

Hojná Voda té doby byla vesničkou s pár obyvateli a jako by se nedokázala či nechtěla rozvzpomenout na dobu své slávy na konci 19. století a v první třetině století dvacátého, kdy byla poměrně hodně zalidněná a vzkvétající. Místní sedláci žili hlavně chováním dobytka na šťavnatých pastvinách na úpatí Kraví hory, Kuní hory (neboli také Písařky) a Vysoké – jméno jí dala výška 1034 m. V okolí Hojné Vody, zejména směrem na Černé Údolí a Pohorskou Ves našlo hodně místních obživu ve starých sklářských hutích, kde se vyráběla naprostá specialita – hyalith, t.j. NEPRŮSVITNÉ sklo v barvách od tmavě hnědé přes fialovou až po černočernou, ze kterého se vyráběly především nádherné umělecké užitné předměty bohatě dekorované zlatem, které úžasně kontrastovalo s tmavými barvami svého podkladu.

Bývala kdysi stálá expozice hyalithového skla v Nových Hradech, ta však záhadně zmizela ve víru událostí po roce 1989. Byl jsem po tom pátrat i v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích, ale nevypátral jsem nic – nikdo nic neví. Vynález tohoto speciálního skla je připisován Jiřímu Buquoyovi. Nechal si jej patentovat na začátku 19. století. Ve vlastnictví Buquoyů byl ostatně celý tento kraj již od konce 17. století. S jejich násilným odchodem zanikly nejen sklárny a další manufaktury, ale odešla i znalost výroby tohoto skla a tajemství jeho výroby se dodnes nepodařilo odhalit. Ano, existují napodobeniny, ale kvality původního hyalithu už nikdy nebylo dosaženo. Buquoyové byli technicky velmi zdatní a přáli všemu novému. Vypráví se, že na rybníku Žár, což je poměrně velký rybník mezi Trhovými Sviny a Novými Hrady, se plavila vůbec první parou poháněná loď v českých zemích – jestli ne v celém Rakousku. Buquoyové ji dovezli jako žhavou novinku z Anglie. A údajně je, nebo ještě před nějakými roky byl, k nalezení na hřbitově v Nových Hradech náhrobek, kde před jménem nebožtíka byl titul „kapitán“, což měl být kapitán této lodi na rybníku Žár.

Vraťme se na Hojnou Vodu, ale nemohu si odpustit nezačít ještě historií.

Hojnou Vodu založil jako dřevorubeckou osadu Vilém z Rožmberka. Proto také původně nesla jméno Vilémova Hora. V roce 1564 zde byl objeven léčivý pramen, který se zasloužil o rozvoj tohoto místa také jako lázní a cíle oblíbených a slavných poutí, které si již na konci 16. století vyžádaly vybudování poutního kostela sv. Anny. To již Hojná Voda žila pod svým německým jménem Heilbrunn. Léčil se zde už Vilémův mladší brácha, slavný Petr Vok a tradice léčebné péče i poutí vzkvétala až do první třetiny 18. století, kdy byla zastíněna existencí dalšího léčivého pramene, u něhož byl péčí hraběnky Buquoyové vystavěn skvostný barokní kostel v Dobré Vodě. Pouti potom směřovaly sem. Bylo to pro věřící přicházející z údolí od Horní Stropnice o 1,5 km blíž a hlavně o nezanedbatelných 100 výškových metrů níž. Kdo byl architektem dobrovodského kostela, se neví. Nejsem expert na nic a už vůbec ne na architekturu, ale odvažuji se tvrdit, že to byl někdo, kdo se nejspíš alespoň nějakou dobu vyskytoval v blízkosti některého Dientzenhofera, s ohledem na datum založení kostela v tomto případě nejspíš Kryštofa, neboli Dientzenhofera zvaného „starší“. Ale případně také u dalších členů tohoto rodu, kteří působili mimo území Koruny české. A když už jsem zabloudil do kostela v Dobré Vodě…  Jestli tam někdy zabloudíte taky, zkuste se dostat dovnitř. Je-li zavřeno, lze o vpuštění požádat řádové sestry v domě přímo naproti kostelu. A tam, když se dobře rozhlédnete můžete objevit jednu zvláštnost. Mezi sochami různých světců lze nalézt také svatého, jehož atributem je lev – měl by to podle všeho být sv. Marek. A tuto sochu vysochal umělec, který údajně lva nikdy, zřejmě ani na obrázku, neviděl a zpodobnil jej jako hodně ošklivého psa.

I bez slavných poutí Hojná Voda žila a vzkvétala; počet jejích obyvatel před II. sv. válkou dosáhl téměř sedmi set, ale Čechů bylo pohříchu méně než dvacet. Příčí se mi ale ty ostatní označit za Němce, neboť jejich původ, rodiny a historie je poutala spíš k Rakousku. Po Anschlussu pak všichni bojeschopní muži – nejspíš bez velkého nadšení – narukovali do služby u Wehrmachtu a je nutno říct, že se jich vrátilo jenom pár. A zbylí obyvatelé, t. j. asi 500 starých mužů, žen a dětí, byli vystěhováni. Téměř polovina všech domů byla stržena a Hojná Voda (kteréžto jméno dal obci František Palacký) byla odříznuta od vnitrozemí hraničním pásmem. 

Dědeček chalupu na Hojné Vodě koupil přímo od majitele již na konci války (tudíž to nebyla poválečná kořist po odsunu) a nějak se mu podařilo získat povolení, aby tam mohl jezdit (tedy spíš chodit, protože autobus končil v Horní Stropnici a na Hojnou Vodu to bylo přes 5 km do kopce). Kupodivu nám to nezakázali ani později, když byl můj tatínek v kriminále. V té době několik málo přeživších místních obyvatel začali doplňovat přistěhovalci, hlavně ze Slovenska, mezi nimiž převládali tzv. „rumunští Slováci“. Zbytek neobydlených domů chátral…

A do této do doby, jenom malinko později, tedy zhruba od roku 1956, již zasahují mé nejranější dětské vzpomínky. Bůh mne obdaroval mimořádnou pamětí, která sahá do opravdu útlých let, a tak je mozaika mých vzpomínek velmi bohatá a barevná. Tvoří ji kamínky obrázků, zvuků, chutí, vůní, a prožitků.

Naše chalupa byla posazena trošku stranou, na okraji lesa a šlo se k ní okolo opuštěné fary, chátrajícího poutního kostela a zarůstajícího hřbitova s rozpadající se márnicí a hřbitovní zdí. Po vystěhování původních obyvatel nebyl nikdo, kdo by do kostela chodil a hroby opečovával. Byl to úsek cesty, který jsem jako dítě neměl rád ani ve dne, natož pak když jsme se s babičkou vraceli do chalupy večer s bandaskou čerstvě nadojeného mléka od některého z přistěhovaleckých chalupníků. To jsem se pevně chytil babiččiny ruky a pustil jsem se až u nás na zápraží. Nebyli jsme tam ale na úplné samotě, bylo to jakési osamělé dvoudomí. Vedle nás byla ještě jedna chalupa, trvale obývaná přistěhovaleckou cikánskou rodinou Haňurů. To byli naprosto úžasní sousedé, se kterými jsme se nejen měli rádi, ale kyprá a bodrá paní Haňurová měla od naší chalupy klíče. Když tam delší dobu nikdo nebyl, chodila tam větrat a dohlížet, jestli je všechno v pořádku. Jednou, myslím tak někdy v r. 1958, za námi přijel na sobotu dědeček. Při štípání dřeva si usekl ukazováček tak, že mu u levé ruky už jen doslova visel na nějaké šlaše. Paní Haňurová jako správná čarodějnice vyběhla na louku za chalupou a na kraj lesa, vrátila se s hromadou různých kytek a bylin, z kterých na kamnech okamžitě připravila odvar, a tím dědečkovi ruku vydatně polévala. Potom z něj připravila na ruku zábal a obvaz. Byla sobota večer a dědeček měl jedinou možnost: dojít pěšky až na nádraží Nové Hrady, tedy skoro 15 kilometrů. Odtamtud jel nočním flamendrákem do Českých Budějovic, kde šel do nemocnice. Tam mu asi ve tři hodiny ráno dokázali ten prst přišít tak, že o něj nepřišel. Jsem přesvědčen, že bez bylinného odvaru cikánky Haňurové by byl prst ztracen a nikdo mi to nevymluví.

Jak už jsem se zmínil, v té době na Hojnou Vodu ještě nedorazila elektřina. Díky tomu všechny moje večerní a noční vzpomínky jsou ozářeny výhradně mihotavým světlem svíček a voňavou září petrolejových lamp. Žlutavé světlo malých oken označovalo ve tmě těch pár domů, kde někdo bydlel, zatímco ruiny a odhalené krovy rozpadajících se stavení vytvářelo tajemné siluety proti setmělé či už docela temné obloze, zpravidla vyšňořené myriádami hvězd. Petrolejkami se svítilo dokonce i v hospodě pana Šulisty. Zůstal tam dělat hospodského, i když už mu ji sedbrali. Hostů měl jen poskrovnu. Při svíčkách tam seděli dva – tři sedláci a tu a tam přijeli gazíkem lampasáci od péesáků. 

Večerní pochůzky po vsi byly součástí našeho života – chodili jsme v době po večerním dojení pro mléko k chalupníkům, jejichž jména byla například Bula, Kaliánko či Harazím. Bulovi byli dvojí, staří a mladí, každá rodina v jiném statku. My jsme pro mléko chodili nejvíc k těm starším a přibírali k němu domácí tvaroh, vejce či máslo, které při svíčce v předsíni stloukala v máselnici mezi koleny stará, vrásčitá paní Bulová. Já jsem se k nim bál chodit, protože tam hlídal ostrý vlčák. Byl sice uvázaný, ale na ocelovém lanku, které mu umožňovalo obsáhnout celý dvůr a dosáhl prakticky až ke vstupním dveřím do chalupy. Už jenom kovový zvuk klouzající kladky po ocelovém lanku doprovázený zuřivým štěkotem ve mně budil hrůzu, a tak jsem se do chalupy odvážil většinou až když přišel starý pan Bula a vytvořil mezi mnou a Čertem ochrannou zeď. 

S bandaskou ještě teplého, čerstvě nadojeného mléka a s dalším proviantem jsme se pak s babičkou vraceli do chalupy. Hlavním průvodcem těchto cest bylo ticho. Hluboké a temné. Tak jako ve tmě je zřetelně vidět třeba i vzdálený plamínek svíčky, na temném pozadí ticha se tu a tam rozsvítilo zahoukání sýčka, zaštěknutí lišky či srnce. A čas od času do ticha zazněla s patřičnou ozvěnou vzdálená dávka ze samopalu… Než jsem to všechno pochopil, uběhlo ještě pár let. Ale doufám, že to bylo hlavně tak, jak mi o mnoho let později vyprávěl jeden kluk, který na hranici sloužil. Ten připustil, že se na hranici dost střílelo, ale údajně byla nejčastějším cílem střelby zvěř, kterou si hraničáři v zapadlých posádkách vylepšovali vojenský jídelníček. 

Denní ticho zpestřovaly sporadické zvuky, jako například štípání dříví, štěkání psa, pravidelný šustot kosy souseda obstarávajícího krmení pro králíky, nebo zvonec na krku krávy, která se při pastvě dostala do blízkosti naší chalupy. A potom ještě zvuky, na které jsem netrpělivě čekal: stojedenáctka dřevařů, jak se plazila do kopce po silnici od Dobré Vody. Později přibyl typický zvuk autobusu Praga RND s nezaměnitelným kňouráním pragovácké třístupňové převodovky, úplně stejným, jaký měla o mnoho let později moje o hodně menší Praga Piccolo. Autobus začal na Hojnou Vodu – považte – jezdit dvakrát denně. To byla nutnost poté, co definitivně zavřeli místní pětitřídku a těch pár dětí bylo nutné vozit do školy v Horní Stropnici. A snad nejvíc jsem se těšil na typický zvuk motorky. Dost dlouho ve mně tento zvuk budil naději, že na Jawě přijede z vězení táta. Ze staré fotografie jsem věděl, že na motorce jezdil a ostatně v Jawě v době svého zatčení pracoval. S přibývajícím časem jsem naznal, že táta to nebude, ale že by to mohl být aspoň na svém péráku pošťák pan Stárek, který třeba přiveze nějakou poštu. Když ne od táty – ten beztak nesměl psát moc často, tak třeba od maminky z Prahy nebo od dědečka, který chodil do práce v Budějicích a za námi mohl přijíždět jen občas po práci v sobotu a v neděli musel zpátky. Pan Stárek mě měl rád, vždycky mě zvednul ze země, objal mě a zatočil se se mnou kolem dokola. Horší bylo, když to byl sice pošťák, ale ten druhý, pan Valenta. Studený čumák. A jak všichni už tehdy věděli, tak estébák a udavač. Co to znamená, jsem pochopil až později… Zavedení elektřiny do vsi pak obohatilo rejstřík zvuků o typické zvonivé mňoukání dřeva řezaného na cirkulárce. Tento zvuk jsem si tehdy zamiloval a miluji jej dodnes právě proto, že mě přenáší do dětství na Hojné Vodě.

Nic se tak špatně nesděluje slovy jako chuť. Každý z nás má svůj vzpomínkový archiv chutí, které doprovázely jeho dětství. A proto vynechám všechny ty babiččiny lívance a bramborové placky a houbovou omáčku a jánevímcoještě. Ale na jednu chuť, kterou mám spojenou výhradně s dětstvím na Hojné Vodě, zavzpomínat prostě musím. Ta chuť se jmenuje Carlina acaulis subsp. acaulis neboli pupava bezlodyžná. Asi ji taky znáte. Vypadá jako slonem rozšlápnutý gigantický bodlák.

Strašně píchá a běda, když na ni někdo šlápne bosou nohou, dotýkat se jí rukama taky není radno. A přeci jsem se vždy znovu pouštěl do boje s touto ježatou a pichlavou divnou kytkou, vyzbrojen pýchou každého malého kluka, t. j. nožem rybičkou, abych z ní navzdory všemu utrpení vydoloval chuťový poklad. Odborně se tomu říká „podsada úboru“. V reálu je to takové bledé kolečko připomínající plátek nevelké kedlubny. Když se podaří je očistit od všeho ostrého a pichlavého, tak je to jedlé a báječné. Jako kedlubna to nejen vypadá, ale i chutná, ale s takovou zvláštní lehce nasládlou příchutí. Docela by mne zajímalo, kolik lidí z našeho společenství tohle taky zná. Dejte vědět.

S vůněmi se to má velmi podobně, jako s chutěmi. A tak se s touto kapitolkou vypořádám také pouze s jedinou vůní. To byla vůně v místním obchůdku zvaném konzum, který na svém místě existoval již od dob největší slávy obce v 19. století. Za mého nejranějšího dětství míval otevřeno zpravidla jenom dvakrát za týden. Prodávala tam hodná paní Čadková, která měla dceru asi o rok mladší než já, a kterou jsem o pár let později, v nějakých dvanácti – třinácti letech tajně (hodně tajně) miloval. Obchod se vyznačoval vůní, která se do jeho stěn a dřevěné podlahy ukládala minimálně sto let. Byla to úžasná směsice složená z vůně čerstvého chleba, mouky, která se tehdy do obchodu ještě dodávala ve velkých pytlích a zákazníkovi se odvažovala do papírových pytlíků, vůně kůže z bičů, brašen a součástí výstroje pro koně, syrových brambor, které se prodávaly zákazníkům do přinesených vlastních síťovek a nabíraly se lopatkou na smetí. Všechny tyto vůně spojoval do hutného aromatu líh, fermež, terpentýn a hlavně petrolej, který se čepoval ze sudů do láhví od octa, které si museli zákazníci sami přinést. A když jsem si tento vnější voňavý éter doplnil z vlastní pusy cucavým špalíčkem, fialkou nebo mejdlíčkem, byl vjem absolutní a dokonalý. Nemusím podotýkat, že ty cucavé bonbóny byly na volné hromadě ve vitríně na pultě hned vedle načatého kola „plísňáku“, jak se tehdy říkalo sýru niva, a prodávaly se po nabrání na lopatku na váhu do kornoutu. Když potom někdy v sedmdesátých letech na opačném konci vsi bolševik postavil takovou tu uniformní moderní prodejnu, jakou dodnes potkáváme po celém českém venkově, a starý konzum zavřel, pocítil jsem to jako hlubokou ránu v duši, která se hojila spoustu let. Nesmířilo mě s tím ani to, že v nové prodejně ještě spoustu let prodávala paní Čadková.

Nebyla to rána jediná. Musím se zmínit ještě aspoň o dvou dalších. Jako velkou ztrátu jsem cítil, když se na vrcholu Kraví hory jednu zimu zřítil triangl ještě z dob starého Rakouska, který však zcela jasně identifikoval „tu moji“ Kraví horu zdaleka mezi ostatními kopci již skoro od Budějovic. A asi největší ztráta bylo stržení téměř čtyři sta let starého zmíněného poutního kostela sv. Anny někdy v polovině šedesátých let. Hojná Voda přišla o svoji typickou dominantu dvou cibulí – černé na kostele a červené na zvonici. Zvonice nebyla součástí kostela, je to samostatná stavba na druhé straně silnice a přežila naštěstí dodnes. A z lesů na vrcholku Kraví hory naštěstí už zase vyčuhuje triangl, tedy vojenská kovová hláska, která původně měla „zkvalitnit ostrahu hranic“ a dnes slouží jako volně přístupná rozhledna. Je to jen pro odvážné, leze se na ni po žebřících.

Už bych měl končit, a tak snad jenom ještě pár lidiček, kteří neoddělitelně patřili k místnímu koloritu. Už jsem se zmínil o Haňurových a Bulových, paní Čadkové a pošťáku Stárkovi. Za zmínku ale stojí také jedna velmi stará dáma, kterou si pamatuji jenom jak sedí mlčky a téměř bez hnutí před svým domečkem na lavičce u silnice. Říkalo se jí „Vídeňačka“ a byla to jedna z nemnoha původních německy mluvících obyvatel. Údajně se díky příbuzným na sklonku svého života do Vídně či jinam do Rakouska nakonec dostala a prý se dožila sta let. A ve vedlejším domě žili rovněž staří manželé Kuppelhuberovi. Občas jsem tam zašel, pozdravil „kutentag“ a za odměnu dostal do pana Kupra (takhle jsem si to sám pro sebe zkrátil) tvarohovou homolku. Poděkoval jsem sice „tankešen“, ale zároveň jsem poprvé v životě řešil to, čemu se říká „smíšené pocity“. Byl jsem moc rád a poctěn tím, že jsem byl obdarován, ale homolky mi zoufale nechutnaly a nevěděl jsem si s nimi rady. Většinou to znamenalo se vydat nechtěně zpátky do chalupy a vzácný dar předat babičce k dalšímu zpracování. A na závěr snad ještě pan Smitka, který žil v hájovně u malého rybníka až dost daleko za Hojnou Vodou. Když jsme jej občas navštívili, zapsal se mi do paměti tím, jak po dvoře pobíhal ve své uniformě ve slepičincích, husincích a kachyňcích sice bos, ale s lesáckou čepicí na hlavě, a hlavně vždy s flintou přes rameno, kterou snad neodkládal, ani když šel spát. 

Po částečném ústupu hraničního pásma, který byl největší v polovině šedesátých let (v sedmdesátých letech to zase šoupli o kus do vnitrozemí) se Hojná Voda postupně stala oblíbeným místem letních pobytů. Několik domů se stalo rekreačními objekty různých podniků, především z Českých Budějovic, Šulistovic hospoda se stala hotelem Hojná Voda, nějakou dobu provozovala i malý kemp pro stanaře a starosvětský klid a atmosféra se nenávratně vytratily. Jezdil jsem tam ještě nějakou dobu, považoval jsem prakticky za povinnost se tam objevit alespoň jednou za rok, ale dnes už bohužel neplatí ani to. 

Hojná Voda mých vzpomínek je ta nejkrásnější.

Aleš Dočkal T5