NA JEDEN DEN DO PRAVĚKU

Vzpomínáte ještě na Zemanův film „Cesta do pravěku“? Podrobnosti děje odletěly s ostatními dětskými zážitky ale zůstal krásný pocit cesty za dobrodružstvím. O něco později jsem s dychtivým očekáváním sledoval titulky tohoto filmu, ale jak ubýval svitek na kotouči, tak ubývala moje zvědavost. V mém, nyní pubertálním, světě byly ty uložené filmové triky náhle průhledné a děj nudný.

Tak tohle všechno se zasunulo někam do podvědomí, do jedné z těch přihrádek, o kterých člověk ani neví, že je má. Letos v létě (v roce1993), právě v polovině prázdnin, jsme se vydali s kamarády a s nafukovacími kajaky do delty Dunaje. I když jsem v tomhle koutu Rumunska nikdy nebyl, měl jsem pocit, že tu nejsem poprvé. Rákosový prales, klikaté kanály, za zátočinou vždy nějaké překvapení, to jsem přece už někde prožil. Ano, zmocnilo se mne stejné vzrušení, jako tenkrát v dětství v kině. Tentokrát jsem však byl přítomen přímo v ději. Mohl jsem tady zatočit, tam zastavit, tu pozorovat vodní ptáky, nebo volně se pasoucí vepře. Každou chvíli se někde zvedne ptakoještěr a houpavým letem zmizí v rákosí či korunách stromů (ornitologové prominou mé tápání v záplavě volavek, racků, roháčů a vší té krásné létavé havěti).

Najednou jsem se znovu ocitnul v tom klukovském světě dobrodružství a tajuplných výprav. Nějak mi uniklo, že vlastně celý den prší a fouká silný vítr. Nebýt teplé vody v kanálech, ani jsem si neuvědomil, že mě zebou ruce. Přes rozbouřené jezero jsme rychle projeli a znovu do rákosové džungle. A v dáli nad ní skupinky stromů. Ty jistě dopředu hlásí pevnou zemi. Tak tedy „směr stromy“. Je přeci už pět odpoledne, je třeba myslet na spánek. Ale ouha! Mezi stromy jsme projeli, ale loď ani o dno nezavadila. Po několika pokusech najít vyvýšený palouk se bezcílně vydáváme další rozlehlou vodní plochou směrem na jih.

Tam sice nejsou stromy, ale skupina rybářů. Tedy „rybářů“, spíš bílé obludy. Stojí nehybně, asi sto metrů před přídí kajáčku. Jak se blížíme, náhle se pohnou: před námi nervózně přechází šest pelikánů. Rozsáhlá zatopená louka se jim přestala zdát bezpečná a proto odlétají. Jejich let, to je další velký zážitek. Těžko ho popsat. Konečně je vpředu vidět pevnou zemi. Nějak tomu nemohu uvěřit. Ale snad to tentokrát opravdu vyjde. Nevadí, že musím z lodi do bezedného bláta. Cíl a nocleh už je v dohledu. A v tom se to stalo! Vlevo vpředu stojí patrový dům. Vždyť tam před chvílí nebyl! Chvíli zírám, ten barák roste!! Už je třípatrový!!! Tady něco nehraje. Já stojím téměř po kolena v bahně a přímo proti mně, teď už to vidím přesně, se blíží veliká loď! Pak se mírně pootočí a tiše, téměř přízračně proplouvá, snad 200 metrů ode mne. Ukázalo se, že ta zem, ke které jsme mířili je opravdu pevná. Je to jeden z valů, které lemují v této rozsáhlé bažině skutečné plavební kanály. Takové, které užívají velké, říčně – námořní lodi. Jako ta, kterou jsme právě viděli.

Ale opět ouha! Ta navigační hráz se nezvedá z toho bahna, kterým se právě brodíme. Ještě je třeba přeplout, nebo přeplavat poměrně široký pás, který nás od ní dělí. Naštěstí se na takovém nafukovacím kajáčku dá jet nejen vsedě, ale i vleže. Tak ty nohy, plné hustého a příslušně voňavého bahna táhneme za sebou. Jednak se trochu omejí, jednak nezaneřádí dno lodi.

A jsme konečně na pevné zemi. Daleko široko žádný přístřešek nebo alespoň strom, ale máme pevnou půdu pod nohama. Právě včas, protože se začíná smrákat. Teprve nyní se Rena, jediná z nás, která tu není poprvé, přizná, že se při putování Deltou často stává, že některou noc je třeba přespat (nebo přesněji přestát) napůl vsedě, napůl vleže, v kajaku. A dát si pozor, aby člověk ve spánku z té lodi nevypadl. Ani si neumíte představit, jak příjemný je pocit, usínat na tvrdé, kamenné hrázi, bez přístřešku, ale v suchu a na pevné zemi.
Pepa Beran T12