Borovice voní, hvězdy svítí a tábor stojí
Excely, dokumenty, maily, schůzky, aneb všechen denní chleba kancelářských krys, jsme v půlce června na víkend vyměnili za rukavice, šroubováky, kladiva, lopaty, ale i rejžák, savo, jar a hadr. Během víkendu nám na prázdné louce pod rukama vyrostl funkční tábor.
Než se v létě rozběhnou všechna ta dobrodružství, je potřeba tábor nejdřív postavit. Práce je pokaždé dost, takže si ji každoročně mezi čtyři táborové party rozdělíme a louku postupně připravujeme. Ať už máme na starosti sekání trávy, různé opravy nebo jako letos finální stavbu tábora, pokaždé se na ty dva dny na táboře hrozně těším.
Sešli jsme se v pátek večer, opekli jsme si večeři a večer příjemně uplynul u ohně za táborovou kuchyní. Ranní probuzení s výhledem na modré nebe skrz koruny stromů bylo nádherné. Ale nesešli jsme se kvůli romantice. Takže po snídani jsme nasadili rukavice a pustili se do práce. Vynosit materiál z pevnosti, roztřídit podsady podle čísel, smontovat stany a nasadit plachty, přemýt nádobí, zakopat “vodovodní systém”, smontovat pumpu a umývarku, opravit hráz a lávky…
Večer si děti nadšeně rozeberou nově postavené stany, u ohně proběhne krásný hudební večírek, hvězdy zase jako nikde jinde a v neděli ráno už můžeme i do hráze. Během dopoledne poslední dodělávky a v jednu už sedíme na obědě u Jarušky v Nesměni. Předáváme “štafetový kolík” hlídačům, loučíme se a vyrážíme zpět do Prahy. Cestou ještě zastávka na koupání na pískovně ve Vlkově a jedno nepravděpodobné setkání s babičkou a dědou na benzínce a domů.
Blbé dva dny v lese, daleko od civilizace, mimo čas a prostor (a signál) a mám pocit totálního restartu.Vůně místních borovic mi každý rok podlomí kolena, sotva otevřu dveře od auta, a nepřestává mě fascinovat, že lhostejno po jak dlouhé době se vracím, přijíždím tam jako domů. Teď už na louce úřadujou moje děti, za týden si je zase vyzvedneme. Ale ten víkend, kdy tam jenom jsme a tábor roste pod rukama, má zcela zvláštní kouzlo.
Káča Režná T20
