Trasa 1 na 66. Stezce
Na 66.Stezce v termínu 8.-12.5.2024 se nás nakonec na Vysočině sjelo 40 dospěláků, 6 dětí (nejmladší byl 2,5 letý Daník Šuchma Rosický, usměvavé zlatíčko), 3 psi a 5 bicyklů. Auta jsem nepočítala. V průběhu příprav se několik lidí odhlásilo, převážně ze zdravotních a rodinných důvodů. Ubytování bylo také dlouho nejasné, posléze zvítězilo Rekreační středisko (dětský tábor) Úsvit ve Vanůvku 26, asi 4,5 km od Telče. Blíž a přístupnější pro auta to ale bylo z Vanova. Hned za hrází Smrkovského rybníka a cyklostezkou bylo parkoviště, jídelna s kuchyní a recepce. Odtud už bylo všecko do kopce – dolní WC a sprchy, v půli kopce Lesní chata s pokojíky pro 18 lidí celkem, s vlastním sociálním zařízením a terasou, kam do večera svítilo sluníčko. Záchody v baráku a terasu jsme jim my chataři trochu záviděli. Téměř na kopci byla dřevěná kulturní chata s velkými okny, kde jsme se na večery scházeli u piva a vína, i když večerní teplota byla spíš na grog nebo svařák. V kuchyňském koutku bylo kromě pípy trochu nádobí – talíře, hrnky, sklenice, příbory, 2 varné konvice a mikrovlnka. Voda jen studená. Za kulturou záchody a o hodný kus dál sprchy, u nich po jednom umyvadle. Jediná teplá voda, ale kupodivu jsme se tam bez velkých problémů vystřídali i ráno. Nad kulturou velká louka, kolem 2-7lůžkové chatičky až do lesíka na vršku. Úplně nahoře hřiště na nohejbal, volejbal, basket i fotbálek, ale tam jsme byli jen někteří zvědavci.
Mladá nová šéfová paní Iva Pelantová byla velice milá a vstřícná, zapřažená i v kuchyni, protože jsme byli v předsezóně a kuchař bude až od června. Ve třech nám paní nekuchařky chystaly v 8 ráno švédské snídaně, v 19 hodin večeře i s možností přídavků. My jsme byli spokojeni s jídlem, ony byly spokojeny s námi, že pěkně dojídáme a nevracíme rozvrtané talíře jako to dělají děti, pro které je tábor primárně používaný.
Protože ještě v úterý 7.5. tady jako téměř všude pršelo, nešlo sekat trávu dřív než za našeho sluníčkového pobytu a tak se pan Pelant nezastavil. Na traktůrku nebo s křoviňákem sekal a sekal celé tři dny. Pořád tam voněla čerstvě posekaná tráva. Jejich asi šestiletý synek vypadal dva dny, že je němý, ale pak se osmělil a s Novotnými-Syslovými holčičkami Eliškou a Štěpánkou pěkně dováděli a do kopce se vozili s tatínkem na sekačce. Elišce ruka v gipsu kupodivu nijak nepřekážela.
Naše Jedničkové společenství už delší dobu není v důsledku různých stupňů artróz a množství endoprotéz i jiných zdravotních problémů schopno jednotného programu, takže jsme se ve větší skupině vypravili jen ve čtvrtek po červené do Telče a už tam jsme se roztrousili po městě a potkávali se tu v parku, tu v hospodě, na zámku nebo v úžasné cukrárně pod zámkem. V šestici jsme cestou z Telče busem vystoupili ve Vanůvku a v doporučené hospůdce U Nechvátalů hned u zastávky jsme hodinku před otvírací dobou poseděli na příjemném dvorečku s dobrým pivkem. Paní hostinská těsně před naším příjezdem dosekala trávu a ochotně se nás ujala. Pak jsme obešli kopec s naším táborem a kolem golfu se vyloupli přímo u jídelny téměř k večeři.
Asi všichni během těch tří dnů zavítali do Telče, po červené na druhou stranu pak do krásné Řásné s rododendrony a obří kvetoucí opuncií v jedné z opečovávaných zahrádek a k Velkému pařezitému rybníku (voda byla studená, ale báječná). Ve zdejším kempu jsme dvě noci bydleli také na 32.Stezce, která byla v téměř stejném termínu, od 9. do 13.5.1990 se zakončením na stadionu v Telči. Moc pamětníků už nás tu nebylo a každý si to pamatoval trochu jinak. Od Pařezáku některé skupinky došly na Roštejn, jiné na Javořici, další na zříceninu Štamberk. Pěšky, auty nebo na kolech jsme krajinu různě prokřižovali. Někdo byl busem i v Třešti, jedna výprava se autem vydala až do Dukovan na exkurzi do elektrárny, aby si pak dali výletek údolím Divoké Oslavy! Přijeli k deváté večer.
Jediná další hromadná akce byla páteční odpolední návštěva v Horním Radíkově na krásné chalupě a zahradě Zorky a Jirky Syslových. Jirka už by Stezku nezvládl, tak jsme se k nim navezli jak Avaři v počtu asi čtyřiceti lidí, vařilo se kafíčko, prohlíželi jsme si úžasné Kroniky rodiny, které Zorka píše od roku 1971, kdy její tatínek chalupu koupil, Henry hrál na kytaru, zpívalo se. Ke kafi přivezla Matylda borůvkový koláč, který vezla už z Prahy busem v patrové krabici! Zorka taky upekla skvělou buchtu, tak jsme se měli. Po společném focení jsme se zase rozjeli zpět a v autech nám bylo líto PaSe, Tomáše a jeho synka Vojty, kteří tu byli těch asi 35 km z Vanova na kolech! Na cestě měli dost výživné kopečky, zvlášť nazpátek.
Dopoledne se na cestě do Radíkova většina porůznu stavovala v Dačicích s krásným zámeckým parkem a v Českém Rudolci. Někteří šli i malý pěší okruh u Rudolce, jiní jen na oběd. Zdejší zámek je v pomalé rekonstrukci soukromého majitele, už opravil střechu a věž, spodní část budovy je zatím spíš ruina. Ale krásná.
Trochu atypické byly večery, od jara 1970, kdy jsem byla s Jedničkou poprvé, jsem nezažila, že by se večer nezpívalo. Bohužel muzikanti taky stárnou a někteří už dojedou jen na sleziny. První večer jsme tedy tentokrát jen proklábosili, což je sice taky důležité, ale nezvyklé. Další večery už se hrálo, střídali se Henry, Mirek Švejka, Pavel Hrabal, Jirka Liška, pár kousků si zchromlými prstíky zabrnkal i Láďa Dolejší. Všecky statečně na housle doprovázel Standa Hejda. V pátek v pozdních hodinách došlo po dlouhé době i na staré fláky – Armáda, Bílý šátek, 6.července, Tipperary, Hnědooká Lee, Béďovy Příliv nastává a Žeň je dál a další kousky. Občas byl trabl s textem, ale to je i s novějšími písničkami. U spousty těch nových známe spolehlivě jen refrény. Líp už bylo.
Čtvrteční večer po hlásání nás pozvali na panáky všeho druhu májoví oslavenci, z třinácti možných jich tu bylo osm – Pavel Stulík, Mirek Švejka, Standa Hejda, Jimmy Jirsa, Vašek Holík, Hanka Ječná, Máša Nováková a Hela Mrzenová.
Sobotní večer patřil nácviku šlápot do trasové soutěže na nedělní Zakončení. Postavili jsme dámský tým, na trénink byly místo prken smetáky a špagát, kterého bylo jen pro jednu členku týmu. Jednoduché to nebylo ani tady ani v neděli. Druhá soutěž byla v pojídání vajec, propozice trochu zmatečné, ale když jsme řešili, kdo je ochoten se přecpat vařenými vejci a nikdo se nehrnul, vznesl Petr Stulík dotaz, zda je vůbec v našem zájmu se honit a postoupit. Nebylo, takže v neděli se naše verze soutěže nesla v duchu prvorepublikové noblesy. Jirka Čada podle návodu Helenky Rosické loupal, Pavel Hrabal s motýlkem a ubrouskem na předloktí nosil v hrsti volným krokem oloupaná vajíčka pojídačům Petrovi Komoňovi a Vojtovi Svobodovi. Kolem všichni běhali, mlaďoši vajíčka pro urychlení dokonce házeli, naši hoši si to (snad) užili.
V neděli jsme se rozloučili s báječnými ubytovateli a převážně přes městečko Brtnici se zavřeným zámkem, krásným náměstím a mostem se sochami jsme dorazili do Luk nad Jihlavou. Na kolech jeli PaS, Jirka Čada a Tonda Peterka. Krpály to byly místy přímo strašidelné, ale dojeli všichni. Na náměstí a pak na stadionu nám PaHr předával odznaky a žravenky na jídlo i pití. Na stadionu jsem já měla životní zážitek – hned u vchodu nás vítala šestková dáma s instrukcemi o jídle a umístění WC, tedy to nejdůležitější. WC jsem neodkládala, abych měla klid, holčičí byl jen jeden a byl VOLNÝ, zatímco vedle na klučičím byla fronta!! Při plném stadionu lidí neuvěřitelný úkaz, vždycky všude je to obráceně!
Zakončení měla šestka perfektně zvládnuté, zkraje hrála bezva místní kapela, ve 12.36 po uvítání starosty, zástupců místních fotbalistů a jediné stezkařky, která pochází přímo z Luk i z šesté trasy jsme si zazpívali hymnu – tedy Žížaličky a bylo zahájeno Zakončení. Uváděl Petr Havlík, soutěže moderoval a dirigoval Olda Berkovský. Hned se soutěžilo ve šlápotách – tři týmy o pěti lidech a s jedním udavačem (tempa) se na prknech s provázky měly přemístit co nejrychleji do cíle (trasa 12,5 m). Naše děvčata (Evička Novotná, Terezka Šuchmová, Hela Mrzenová, Ilonka Šmídová a Věrka Vnoučková, udavačka Radka Šímová, praporečnice Simona Gábrišová) se na startu krásně vyjímala, v nácvikové části vedla, ale na ostro je pak předběhla čtvrtá trasa. Na druhé straně byly připraveny další trasové týmy a šly zase zpět. Vítězové z trojic týmů dál soutěžili proti sobě na trase 25 m, nakonec vyhrála osmá trasa, pět chlapů šlo jako stroj. S trasou čtyři to ale bylo o fous. Čtyřka posléze vyhrála vaječnou soutěž, tak snad byli taky spokojeni. Počasí vydrželo až do konce, svatý Petr se vycajchnoval a sluníčko svítilo na celou Stezku.
Společný vlak měl podle pondělních mailů nějaké problémy s odjezdem, zpoždění hned při odjezdu 20 minut, ale další už pak nenabral. Autem po D1 to bylo sem tam v koloně, ale Lubor nás (Ilonku, Věru Šubertovou i Vnoučkovou a mě) spolehlivě a v klidu dovezl z Luk nad Jihlavou až na Luka na metru B. Super, díky.
Veliké díky Věře a Tomášovi Svobodovým za organizaci a zajištění ubytování i výborného vína. Pivo bylo místní, ale prý taky dobré. Sigi saga, sigi saga, heja, heja, heja – ahoj na příští Stezce na podzim 2025.
Olina Kettnerová T1
- FOTOALBUM Petra Stulíka
- ALBUM Komoňovi
