Připomeň mi, že nesmím do kuchyně aneb Poprvé řadovým rodičem

Když jsem loni po pěti letech předávala vedení Objevitelů Sašovi Fuchsovi ml., byla to velká úleva. Zároveň jsem ale věděla, že to nebude jednoduché. A nebylo.

Když letos na jaře oživla vedoucovská WhatsUp skupina i mail, udělala jsem další krok k osvobození – odhlásila jsem se. Jednou jsem vedení předala, jsem k dispozici, ale nebudu jim dýchat na záda. Bylo to překvapivě tuhé sousto.

Dětem poštou přišel “povolávací rozkaz” a za pár týdnů nastal den D. Sobotní balení jsem trochu oplakala, ale rozloučení u vlaku bylo překvapivě v pohodě. Jen na otázku “tak jak se cítíš” jsem moc nevěděla, co říct, a když kosmonauti zmizeli ze zorného pole, tak jsem si musela nechat poradit, co se teď dělá. Společný brunch a dvě mimózy s Langerovými mě naštěstí celkem úspěšně vytrhly z letargie.

Dva týdny v práci, několik odeslaných pohledů, jeden výlet do Dublinu s mužem a byl konec. V půlce druhého týdne nám cinkla zpráva, že v Koubkově stodole v Chotěmicích (u Soběslavi) hraje Křesťan a jestli nespojíme příjemné s užitečným, tedy cestu na tábor s kulturním zážitkem. A tak se i stalo. V pátek tedy moc hezký koncert, následovaný afterparty ve vlastní hudební režii do svítání (to už se mi dlouho nestalo, ale zase můžu říkat, že “chodím s frontmanem”) a přejezd na tábor. Cestou mi Adéla, která letos také poprvé nejela, povídá: “prosimtě, připomeň mi, že nesmím do kuchyně” (výsostné území vedoucích). A v tom bylo tak nějak všechno.

V půl třetí jsme vzorně přistáli v lese u keblanské louky. Opět mě málem porazila vůně místních borovic, ale hlavně příchod do tábora. Na louce nás vítaly tři bosé, strašně špinavé, různě potlučené, ale viditelně spokojené děti. Všechno nám povykládaly, ukázaly a šly si po svém. A já jsem se málem rozbrečela dojetím nad tím, jak moc jsou tu doma a jak samozřejmě se pohybují v táborovém prostoru a rutinách. Na MOJÍ LOUCE. Směju se nad úryvky z kapitánského deníku (“jogurt ponechaný na stole v jídelně byl vzhledem ke klimatickým podmínkám okamžitě vystřelen odpadovou kapslí do vesmíru”) a názvy her (Admirálova snídaně, Nešťastný knihovník, Oprava reaktoru) a snažím se k vedoucím nebýt moc invazivní (ten náhlý vpád světa venku v podobě rodičů je na konci tábora hrozný náraz). Cítím se nesvá, ale jsem šťastná, že se předávka povedla a že tuhle káru Saša & comp. táhne dál.

Do kuchyně jsme na panáka nakonec pozvány byly, večírek u ohně proběhl krásně, ráno koupel v potoce, sbalit, tradiční oběd v Nesměni u Jarušky a domů. Byl to intenzivní víkend a emocionální jízda – v pondělí jsem měla pocit, že od pátku uběhl nejméně týden.

Bilance: Těch 14 dnů mimo čas a prostor, odříznutí od technologií, informací a světa venku, mi chybělo moc. Být na závěrečném nástupu jako host je sakra těžký. Ale také 14 dnů bez dětí je naprosto skvělý čas. Na děti jsem se těšila, ale nestýskalo se mi. A hlavně jsem ráda, že moje děti můžou zažít tábor bez maminky. A ony taky. 

Na dotaz “tak jaký to je tu být jako rodič” pořád nevím, co odpovědět. Vracet se nechci, ale stýská se mi.

Káča Režná T20