Mám já to zapotřebí? Aneb sportovně-kulturní dvojboj

V prosinci jsem si přečetla, že na pražském festivalu Metronome bude letos hrát Alanis Morissette. V ČR po 13, v Praze po 17 letech. Je to sice v termínu Pantakovek, ale to nějak uděláme, Alanis chci vidět! Lístky od Ježíška visí na nástěnce a tiše čekají. Střih, červen, rozbíhá se léto, akce, obvyklé šílení, balíme na Pantakovky. Přemýšlím, proč si je takhle komplikujeme koncertem. Nebo proč si koncert komplikujeme Pantakovkami?

V pátek vlakem do Soběslavi. V sobotu si odehrajeme míčovky, pinec, absolvujeme výskok a veslařský trenažér do víceboje. Odpoledne poslední nohejbalový zápas, osprchovat, převlíct do gala, předat děti na noc náhradní mamince a vlakem zpět do Prahy. Z maloměstské Soběslavi a TAKového společenství, zápolení a humoru se mi do horkých pražských Holešovic nechce, ale jo, těším se. S prvními tóny úvodní “One Hand In My Pocket” pláču a pak během koncertu ještě několikrát. Alanis byla úžasná! Vlak zpátky do Soběslavi nestíháme, takže si dáme ještě skvělou Báru Polákovou a pak jedeme přespat domů. Ráno v 6:45 sedáme zas na vlak a s Alanis i Bárou v hlavě frčíme zpátky do Soběslavi. 

Stíháme akorát snídani a pak už se rozbíhá víceboj a další disciplíny. Vysokodaleký sotva přeskočím, pod překážkami se těžko zvedám, u 10 tisíc palců málem chcípnu, Šetinův pytlík dobrý, ale na bednu už to taky není. Mám já to zapotřebí??? Pak v poledním slunci běžíme pí-půl. 1500 metrů, startuju třetí od konce. Dobrý, pořád to uběhnu. Pomalu, ale vcelku uběhnu. Většina soupeřek je dávno v cíli, ale já vyhrávám sama nad sebou. 

Vyhlášení. Už několik let probíhá generační výměna na stupních vítězů, ale ve Střední ceně Lužnice, královské disciplíně Víceboji a v míčích si pořád ještě nějakou tu bednu držíme. Jen s novou trasou 24 Dvacítce značně klesl počet medailí. Zakončení a zas ten šimravý pocit “to bylo zase tak hezký!”  

Díky Monice a Veronice a zase za rok, no.

Káča Režná T20