Má cesta na 67. Stezku aneb o setkávání s hodnými lidmi

Na letošní Stezku jsem se vypravil poledním rychlíkem Krakonoš směr Náchod s přestupem ve Starkoči a dále na Hronov zastávka.

Při přestupu ve Starkoči silně pršelo a tak po nástupu do místní lokálky jsem potřeboval někde opřít krosnu, vybalit pláštěnku a obléci se do ní. Protože ve vlaku bylo hodně lidí, včetně dětí na nějakém školním výletě, tak mi to chvíli trvalo.

Když už jsem měl na sobě konečně pláštěnku a zvedl hlavu, tak na světelné tabuli bylo  …… zastávka, tak jsem vystoupil.

Podle dost rozmočené papírové mapy jsem šel v udaném směru – chvíli rovně, pak mírně doprava a tam měl být náš kemp, ale nebyl.

V té chvíli se ke mě blížila maminka s kočárkem (to je jistota, že je místní a že mi může poradit).

Tak jsem ji oslovil a povídám, že jsem vystoupil ve stanici Hronov zastávka, a že hledám kemp, ale nemůžu ho najít.

„Vystoupil jste dobře ve stanici …zastávka, ale ve stanici zastávka Náchod, nikoliv Hronov ! “  „To ale nevadí, za chvíli vám jede vlak zpátky“.

Tak se vracím na stanici a protože vlak už přijížděl, tak jsem zrychlil (běžet s krosnou nešlo). Toho, že spěchám, si všimla jedna paní co z toho vlaku vystoupila. Sama od  sebe se snažila ten vlak zdržet, ale nepodařilo se jí to.  Chybělo mi už jen několik kroků a vlak mi přeci jen ujel.

Tak jsem té hodné paní popsal svoji situaci… „Vy jste měl vlastně štěstí, on ten vlak jel totiž na druhou stranu ! “  Tak jsme se zasmáli a paní mi řekla, že si myslí, že ta zastávka Hronov je stejně zrušená, ale že si není jistá. Že by to ale mohl vědět vedle stojící mladý muž. 

Rozloučil jsem se a oslovil toho zmíněného muže. Ten si také nebyl jistý zda-li ta stanice není zrušená a ochotně mi nabídl, abych se s ním vrátil do Hronova, kde na něj u nádraží čeká kamarád s autem a že mě tam odvezou. To byla fajn nabídka. Po chvíli přijel (teď už ten správný vlak) a já jel zpět do Hronova. 

Paní průvodčí, když jsem jí popsal svou situaci, jízdné nechtěla a nechala mne jet zadarmo.

Po vystoupení v Hronově mi ten ochotný muž ukazuje na venku stojící auto toho kamaráda. Nechci se rovnou hrnout do auta a tak když se u jeho dveří objevila ženská kudrnatá hlava tak jsem ji oslovil a poděkoval za to, že mne chtějí svést. Ptám se jí, jestli mám dát svou krosnu na zadní sedadlo nebo mi otevře kufr… 

Chvílí na mě překvapeně koukala… Vyšlo totiž najevo, že nepatří ke kamarádovi mého zachránce, ale že je to řidička z těsně vedle stojícího auta !

Po nasednutí (teď už do správného auta) jsem se po nějaké době jízdy dostal na to správné, hledané místo a to Hronov zastávka.

Po vystoupení si, teď už s jistotou, vykračuji směrem k našemu kempu, kde budeme po dobu Stezky ubytovaní.

Po chvíli u mne zastaví auto… „Ahoj, nasedni si, svezu Tě…“.  Bylo jasné, že je to Stezkař. Byl mi trochu povědomý… „To je asi nováček naší trasy z loňské Stezky a pamatuje si mne, i když já jeho už ne“ – myslel jsem si.

Po chvíli zabočil do kempu, zastavil u recepce, a šli jsme se přihlásit k pobytu.

V kanceláři jsem ho nechal jít přede mnou. Po chvíli, když už byl přihlášen, vyndávám občanku, abych se i já přihlásil, se v recepci objevil Alla Kolingerová.

 „Jé… ahoj… co tady děláš ??“  „No jdu se přihlásit, zaplatit a ubytovat“…  „A proč tady, když váš kemp je vedle ??“

A tak mne Alla uchránila před dvojím zaplacením pobytu na letošní Stezce.

P.S: A ten domnělý nováček z naší trasy, který mě do kempu svezl autem, se jmenuje Martin Kobza a je ze Čtrnáctky.

A TAK se těším na další Stezku.

 říjen 2025         Bořík Prokeš  T10