Náhle a nečekaně se k Manitouovi odebral Jura Dohnal

Umím si správně zavázat tkaničky a vím, jak se slovensky řekne třezalka tečkovaná. Za obojí může Jura Dohnal. Byl mým náčelníkem na táborech od Bystřičky až do patnácti let, kdy naše keblanská dobrodružství skončila.

Od Bystřičky jsme na táboře měli stabilní slovenskou sekci, která čítala především čtyřčlennou rodinu Dohnalových. V pravidelném česko-slovenském špičkování jsme se tak učili slova jako olovrant, desiata a lienka a Jurovo “do frasa” bylo věrným průvodcem našich pubertálních provokací. Jurovou doménou byly uzly. Na zkoušku jsme se každý rok učili tolik uzlů, kolik je nám let. V ubytovně na Polničce nás na kšandách s dračí smyčkou spouštěl z ochozu jídelny a svoje děti odmala buzeruju, aby si zavazovaly tkaničky na ambulantní uzel a ne babák. Také vím, že tupý nůž je nebezpečnější než ostrý a sekera má být nabroušená tak, aby se s ní dalo oholit (ta jizva na palci po seknutí sekerou, se pak hojila jedna radost). Jeho rozcvičky poklusem k Jägerhausu jsme svorně nenáviděli. 

Myslím, že na nás byl docela přísný, v pubertě asi dost často padla kosa na kámen, až to zajiskřilo, ale po letech se my, absolventi, shodneme, že Jura, řečený Veľký Uzoľ, byl apačská legenda.

Po skončení táborů jsme se všemi náčelníky párkrát vyjeli v létě do slovenských hor. Nějakou dobu jsme se ještě přeshraničně navštěvovaly i s jeho dětmi. a pak kontakt vyšuměl do ztracena. Po letech se Jura začal objevovat na veteránském hlídání našeho tábora, tak jsme o sobě věděli aspoň zprostředkovaně. Ale když jsem začala jezdit do Keblan znovu jako vedoucí s vlastní partou náčelníků a dětí, objevil se pro nás v poště pohled ze Slovenska a jednou v zimě jsem měla ve schránce obálku s příručkou o uzlech s věnováním. To pouto už bylo sotva znatelné, ale bylo tam. 

V posledních letech jsme si s Jurou vyměnili pár mailů a fotek s Jurou i s jeho dcerou, s kterou jsem se na táborech hodně kamarádila. Ale osobně jsme se neviděli desítky let. A pak najednou přišla zpráva, že Jura nečekaně umřel.

Pořád to nějak nemůžu pochopit, ale asi se s tím nedá nic dělat. Tak šťastnou cestu a budiž ti Manitou milostiv!

Káča Režná T20