Dárek k 50. narozeninám

Autor: Jirka Klíma, T2

V roce 1995 jsme se vraceli z výletu do USA. (Hrůza, ono to loni bylo čtvrt století! A mně to připadá, jako by to bylo nedávno.) Letěli jsme tím největším éroplánem, který tehdy létal – Boeing 747 – se společností Air France z Los Angeles do Paříže a pak dále do Prahy. Na vysvětlenou pro ty, kdo ještě neměli možnost tím letět. Letadlo má horní palubu, kde je první třída, skrz kterou se prochází do pilotní kabiny.

I když jsme si zpáteční letenky podle doporučení nechali konfirmovat, tak jsme měli problém se do letadla dostat. Letecké společnosti tehdy běžně letadla přeplňovaly s nadějí, že se někdo k odletu nedostaví, ale tím si zajistí plné letadlo. My jsme se k odletu dostavili včas, ale sedadla vedle sebe jsme stejně nedostali. Bylo nás sedm (2×Brzákovi, 2×Prokešovi, 2×Kotschovi a já), ale aspoň páry dali pohromadě.

Datum návratu bylo pro Věru Brzákovou významné. V ten den akorát měla 50. narozeniny. A to si přece zaslouží nějaký neobvyklý dárek. Vymýšlení blbostí mi jde většinou docela dobře a tak mě napadlo – dát jí k narozeninám prohlídku pilotní kabiny. Tam se člověk asi jen tak nedostane. Let byl dlouhý, tak aspoň se tím nuda trochu naruší a bude nějaké vzrůšo. Jenže jak to udělat? Zeptat hlavního stevarda. Co se může stát? V nejhorším řekne, že to nejde. 

Když procházel kolem a kontroloval, jestli všichni sedí pohodlně, usmívají se a mají všeho dost, tak jsem ho oslovil. Naštěstí v letadlech se s posádkou lze vždy domluvit anglicky.

„Mám k vám zvláštní prosbu. Támhle kus dál sedí moji kamarádi a ta paní má dnes 50. narozeniny. Myslíte, že by bylo možné jí k narozeninám dát prohlídku pilotní kabiny? Samozřejmě se souhlasem kapitána. Mohli bychom to navléknout tak, že jste dostali hlášení s pochybností o platnosti jejího pasu a že kapitán ho musí zkontrolovat.“
„No to nevím. Jste přesvědčený, že to je dobrý nápad? Mohla by se urazit.“
„Nebojte se, určitě se nic nestane, je pro každou legraci a bude za to nakonec ráda. A její manžel mluví francouzsky, tak se s ním bez problémů domluvíte.“
„No tak já se zeptám kapitána.“

Po nějaké době se vrátil s tím, že by to šlo. No vida – líná huba, holé neštěstí! A zeptal se, kdeže to ti manželé sedí. Popsal jsem tedy, jak vypadají a označil jejich sedadla. Prošel kolem nich, podíval se na mne a pohledem se dotázal „To jsou oni?“. Kývl jsem, že ano a on šel zase pryč. Po krátké době šel na další rundu. To se už u nich zastavil a já se pak královsky bavil tím divadlem: Brzákovi nejdříve nechápali, o co jde. Pak Pepa pochopil a Věra postupně měnila všechny barvy a výrazy v obličeji a nervózně začala hledat pas v batohu. Pepa se snažil jí pomoct, ale taky nevypadal zrovna v pohodě, i když pak tvrdil, že v tom viděl nějakou čertovinu. Stevard sehrál svou úlohu dokonale a přesvědčivě a jak se říká, Věra to sežrala i s navijákem. 

Měl jsem s ním domluveno, že Věru odvede k pilotovi a že já na ně budu čekat u těch schůdků do patra. Nejdříve přišly vytřeštěné oči a hned za nimi Věra s pasem v třesoucí se ruce. Stevard Věru tlačil rezolutně před sebou. Když mě viděla u toho schodiště, trochu se jí ulevilo a začala překotně ze sebe sypat, co se jí přihodilo, že prý jí snad navlíknou padák a vyhodí ven.

„Věro uklidni se, všechno je v pořádku, nikdo tě za letu nevyhodí. Dojednal jsem ti k tvým narozeninám prohlídku pilotní kabiny. Tam jsi ještě asi nebyla.“
„Já tě snad zabiju! Víš jak jsem se bála, že mě vysadí z letadla za letu? Já nevěděla, co se děje a proč bych najednou měla mít neplatný pas, když na letišti mě s ním odbavili.“

Další její projevy už asi bude lepší nepublikovat. Radši jsem se držel z dosahu jejích rukou. Vystoupali jsme po schodech a procházeli první třídou do pilotní kabiny. První, co nás zarazilo, byl neskutečný binec, který po sobě znudění „prvotřídní“ cestující zanechávají. Veškeré odpadky házejí na zem, takže jsme zakopávali o lahve, hrnky, tácky, obaly, atd. Prostě tak, jak jim to vypadne z ruky. Místa tam na to mají dost. 

Kapitán letadla nás mile přivítal. Věru pak posadil do sedadla pro druhého pilota a začal vysvětlovat, co všechno je vidět, kde letadlo má volant a kde plyn. „Tady je ale hejblátek.“  „Hlavně na nic nesahejte“, upozornil ji pan kapitán. Výhled z pilotní kabiny je úžasný – celých 180° a není omezen jen malým okýnkem nebo hlavou souseda, případně překážejícím křídlem, jak to máme my cestující. A další věc, kterou jsme si po vstupu do kabiny uvědomili, že na rozdíl od prostoru pro cestující v pilotní kabině je naprosté ticho jako v koncertní síni – žádný hukot od motorů. Jó, to by se tam krásně spalo v takovém měkkém a širokém sedadle.

Ještě že jsme se nevraceli v době po útoku na New York v roce 2001. To by z tohoto pokusu o dárek nic nebylo. Sice kapitán povolením naší návštěvy asi porušil předpisy, ale Věra díky tomu má nezapomenutelný zážitek. A my to na něj nevykecali. A kde není žalobce, není soudce. Věra s námi pak bezpečně přistála v Paříži 

Frantíci…