Jak jsme zabíjeli prase

Autor: Ema Šťastná, T5

Svým dvěma synům jsem často vyprávěla, jak úžasné byly zabíjačky mého dětství, jaká u toho byla legrace a jak to všechno báječně chutnalo. Vyrůstala jsem ve vesnici Kozomín (ano, je to ta slavná ves z trojlístku Pičín, Kozomín, Řitka z té známé písně).

Když kluci byli v tom správně žravém věku, trvali na tom, že taky chtějí zabíjačku. Můj bratr má rovněž dva kluky a ti chtěli totéž. Bylo rozhodnuto, zabíjačka se bude konat v našem rodném domku v Kozomíně. Ten byl již několik let po smrti rodičů prázdný, a tak to začalo velkou uklízecí brigádou, aby se to vůbec mohlo uskutečnit.

Švagrová i můj muž jsou vystudovaní zemědělci a rozhodli, že prase musí být z toho nově vyšlechtěného chovu, kde má prase o 2 žebra více, maso zcela libové a sádlo prakticky nemá. Objednáno, zaplaceno, přivezeno krásné štíhlé prasátko cca 120 kg váhy.

To byl pátek večer, prase bylo v dřevěné kleci ubytováno na tu poslední noc v garáži. Brácha se rozhodl, že už tam do rána přespí, protože stejně bude muset vstávat před pátou ráno a začít topit pod kotlem, neboť při zabíjačce je potřeba spousta vařící vody. Večer ještě zašel po dlouhé době do místní hospody tzv. na jedno. Byl bouřlivě přivítán svými kamarády z mládí a spolužáky, kteří ho ctili, protože ajťák v té době byl pro ně něco jako kosmonaut. Tak tam všem vyprávěl, co se u nás chystá, něco popil, obehrál všechny v mariáši a šel domů.

Řezník pan Skrbek, který byl opravdu ten nejlepší ze všech a zabíjel v celé vesnici a širokém okolí, se dostavil v sobotu v 7 ráno, jak bylo domluveno a na stejnou hodinu jsme dorazili i my ostatní.

„Tak Láďo, jdeme na to“, povídá Skrbek a šli pro prase do garáže. Garáž pootevřená, klec prázdná a provaz, kterým byla dvířka přivázána, zpřetrhaný. Brácha se zasmál a pravil: „To jsou hajzlové“ a vyrazil po ulici a zvonil na všechny včerejší kumpány z hospody, ať navalej prase zpátky, že je to blbá legrace a že už řezník čeká. Všichni tvrdili, že s tím nemají nic společného a navíc všichni tak brzy ráno koukali jako „vyvorané myši“.

„Může někdo u Kozomáků přijít do ordinace, všechny je vyrazím, zloděje zlodějský,“ spravedlivě jsem se naštvala. Kluci byli jako opaření a už protahovali ksichty. Nato řezník povídá, že na druhém konci vsi Karáskovi chovají prasata pro sebe, ale i na kšeft, tak ať to jde brácha zkusit. Ten sedl na kolo a asi po půl hodině přijelo rozhrkané auto s přívěsným vozíkem a na něm v dřevěné kleci P R A S E. Bylo ohromné, vážilo asi 2,5 metráku. Panu Skrbkovi se rozzářily oči a povídá: „To je moc pěkný prase.“ A dali jsme se do toho.

Pravda, byly jsme obě se švagrovou trochu nervosní, přece jen jsme měly trochu jinou představu, zvláště ona, zemědělská ing. No ale jitrnice byly, jelita byla, prejt světlý i tmavý, i černá polévka. Ale pak to začalo. Řezník s radostí přinášel v náručí řemeny třaslavého vysokého sádla a nebralo to konce. Dávaly jsme to obě na čisté papíry na podlahu v parádním pokoji a už jsme trochu pobrekávaly. A když přišlo na řadu maso, které bylo zase samé sádlo, tak to už jsme brečely.

No, sádlo se nám povedlo téměř všechno rozdat po vsi a sousedům, kupodivu to přijímali s radostí. A ti naši hajzlíci, kvůli kterým se to všechno konalo, snědli s tíží každý jednu jitrnici, černá polévka jim smrděla a prejt byl moc mastný.

V pondělí navečer brácha jel do Kozomína zaplatit dluh za to druhé prase (žádná láce) a uklidit ten mastný bordel v našem domku. Velice ho to vyčerpalo a tak opět zacílil do hospody se osvěžit a vzpamatovat. Probírala se tam samozřejmě celá ta záležitost se ztraceným prvním prasetem, které mimochodem taky nebylo zadarmo. Řeč proudila a mezitím dorazil do šenku další host, který bydlel na konci naší ulice a byl tam nově přistěhovaný. Dal si pivo a povídá: „Pánové, nebudete mi to věřit, ale já mám od soboty na zahradě prase. Vůbec nevím, jak se tam dostalo, ale mrcha mi rozrylo záhon. Tak jsem ho zavřel do kůlny, ale musím toho parchanta hubenýho krmit. Snad se někdo přihlásí, asi to nechám vyhlásit i rozhlasem.“

Brácha jen rezignovaně prohlásil, že je to jeho prase. „Tak si ho vem, já už ti ho krmit nebudu“, pravil dotyčný a brácha mu musel za to krmení zaplatit panáka. Zároveň mu vysvětlil, že už je po zabíjačce a že to prase musí prodat a nabídl ho dotyčnému se slevou za 3000 Kč. „Počkej chvíli, já se sjedu zeptat Jaruny.“ Jaruna souhlasila a dotyčný vysázel na stůl před bráchu 2300 Kč. Prý to je všechno, co doma bylo, víc dohromady nedáme. A velmi výhodný obchod se uskutečnil.

Já jsem vepřové dlouho nemohla ani vidět a naše nedělní pečeně byla určitě dražší, než by byla v té nejdražší restauraci. A navíc měla vždycky trochu hořkou chuť. Švagrová má od té doby na sádlo a vepřové maso silnou alergii.

P.S. Jo, a ještě něco… V duchu jsem se všem z Kozomína omluvila za to, že jsem je tak podle podezřívala. A do ordinace samozřejmě mohli kdykoliv, s čímkoliv, tak jako dřív. Prase je fakt chytré zvíře a v předtuše svého konce dokáže divy. (I nadzvednout rypákem garážová vrata a překousat provaz.)

                   Šarlatánka ve výslužbě Ema Šťastná