Ohře 2026
Na dětskou vodu už jezdíme šestým rokem, ale když letos ve WA skupině od Moniky přistál itinerář nadepsaný Dětská voda, už mi to přišlo dost úsměvné. Když se ohlédnu za těmi několika ročníky, nechápu, jak jsme to přežili. Ale úsilí se vyplatilo, teď máme obrovskou pohodu. Děti si samy zabalí, samy postaví stany, neprudí, hudební večírky si užijí s námi, v ostrém humoru nám nezůstávají nic dlužní. A my se jen tetelíme, že s náma pořád chtějí jet.
Dohodnout termín ve velké skupině je každoroční martyrium, takže víkend je prostě daný a na vodu se jede, i kdyby trakaře padaly. Což se několikrát skoro dělo. Nebo alespoň v noci mrzlo. Letošní předpověď počasí s vysokými teplotami mě tedy dost mátla, až znervózňovala, na letní vodu si neumím balit. Nakonec jsme to vymysleli a ve čtvrtek ráno jsme se sešli ve vlaku Ostravan, kterým jsme ovšem frečeli na západ do Chebu. Za tři hodiny a po dvou přestupech jsme dorazili do Lokte. Brífing v místním pivovaru a přesun na tábořiště. První hudební večírek v liduprázdném kempu byl krásný.
V pátek jsme měli domluvené vyzvednutí lodí v Sokolově, cca 12 km proti proudu. Spojení z Lokte vůbec není ideální, takže nám naše CK Monika vymyslela, že v Lokti si půjčíme koloběžky a na nich se do Sokolova přesuneme. Nápad nám přijde trochu šílený, ale od toho Moniku máme, takže do toho prostě jdeme. Cesta podél řeky byla krásná a ač jsme se dost nadřeli a stále jsem nepochopila důvod existence těchto velkých koloběžek, líbilo se mi to moc. V Sokolově jsme udělali tradiční vodácký výpad do city: vodní boty, igelitky, nákup základních potravin a kebab “na bezďáka” na náměstí. Sokolov je překvapivě příjemný, Vaška jsme zvěčnili před rodným domem, zanotovali jsme si “můj rodný dům” a fotku poslali Řezákovi. Ve dvě konečně sedáme do lodi. Posádky už jsou letos čistě dětské a dospělé, jen v náročných nebo naopak úplně volejnatých úsecích musíme některé dětské posádky rozsadit k dospělým. Pár stupňů a jezů, vody by mohlo být víc, ale dá se, panelákové předměstí Lokte vyhodnocujeme jako Předloktí. Badumtss, dad-joke. V šest jsme přistáli do již notně zaplněného tábořiště.
V sobotu je před námi 20 km až na Hubertus, není čas ztrácet čas. Je to neuvěřitelné, ale v deset opravdu sedíme v lodích a jedem. Řeka už je plnější, ale pořád se v pohodě vejdeme. Pomalé rafty rychle mineme, vodní skauti vědí, co dělají, Němci to sice drží “jak Němec pádlo” a jsou poněkud nevypočitatelní, ale nepotkáváme žádné idioty na lodích a to se počítá. Svatošské skály, v poledne se stavujeme na oběd na Liaporu, kde si krátíme čekání na jídlo nohejbalem, pak Vary, přítok Teplé a krásný lesní úsek až na nejkrásnější vodácké tábořiště Hubertus. Tady už ani stany nestavíme, noc je teplá a jasná, hudební večírek tak akorát. Ráno nás vedlejší německá skupina dokonce pochválila za noční produkci (ty 99 Luftbalons asi přeslechli).
Ranní probuzení ve slunku probleskujícím korunami stromů je překrásné. Koupel, zabalit a poslední úsek. Peřej Hubertus prověřila posádky – jedno cvaknutí a spousta vylévané vody z lodí. Neděle je opravdu pekelná, takže se hodně koupeme, flákat se ale moc nemůžeme, ve tři je dohodnuté vrácení lodí v Radošově. Hospoda v Dubině nezklamala: ultra rychlá objednávka i výdej jídla a místní hotovky po třech dnech friťáku, klobás na ohni a instantních těstovin jsou mana nebeská. Ve dvě sedíme zpět v lodích a přes jeden jez a skrz chátrající Kyselku pokračujeme k cíli. Na radošovské peřeji se cvakne ještě jedna dětská posádka. Dostat se ke ztroskotaným námořníkům a vyprostit loď docela trvá, takže poslední kilák už má cvaklá posádka a rescue tým trochu kvapík. V 15:10 v Radošově přistávají poslední lodě, rychlé pivo, přebalit z barelů do tašek a batohů, nástroje nakládáme do doprovodného vozidla a ve čtyři k údivu místních nastupujeme do místního mini-busíku do Ostrova nad Ohří. Tady obdivujeme místní sorelu, tak akorát stíháme společnou fotku a zmrzku a už nám jede autobus do Prahy. Krásné to bylo po všech stránkách a i na to počasí jsem si nakonec zvykla.
Káča Režná T20
