Smuteční výprava kmene Apačů a poslední cesta Veľkého Uzola
Bocian bylo asi moje první slovenské slovo. A jedna z prvních vzpomínek na rodinu Dohnalů. Když Jurova žena Katarína na Bystřičce při rozcvičce zavelela “robíme bociana”, české děti stály a nevěděly, která bije. Já mezi nimi, bylo mi asi pět. Po 40 letech už mě bocian nezaskočil a ten, který přistál na louce tak 3 metry ode mě, mi vše krásně překlenul.
S Dorkou a Žofkou Dohnalovými jsem se neviděla snad 25 let. Bohužel ani s Jurou, řečeným Veľký Uzol. S Dorkou a Jurou jsme si chvíli psali v covidu, pak jsme se zas odmlčeli. Až v loni říjnu mi pípla zpráva na mobilu: “Ahoj Kačka, len ti chcem povedať, že tatko umrel”. Nějak jsem to nemohla pochopit, ale slíbila jsem dát vědět všem na TAKu a kolem táborů, kteří Juru znali. Ani ne za týden přišlo parte a hlavně zpráva, že 1.5. je v plánu “riadna rozlučka” na břehu Dunaje. Zprávu jsem předala a zapsala si do kalendáře. Je to za půl roku, uvidíme, ale pokud se to opravdu odehraje, tak u toho rozhodně chci být. V březnu na valné hromadě TAKu se mě Řezák ptal, jestli ta rozlučka na Slovensku platí, že by rád jel. Nevěděla jsem ještě nic, ale prima, nepojedu kdyžtak sama.
A tak se stalo, že 30.4. jsem společně s Hlavatými a Řezákem seděla u piva v jídelním voze ohnivého oře EC 175 Hungaria a frčeli jsme do Bratislavy. Tady jsme si zašli na pivo, přespali jsme a druhý den v poledne jsme znovu seděli ve vlaku a pokračovali v cestě. Naše apačská výprava se rozrostla o další 3 lidi – malé náčelnice Lenku M. a Veroniku J. a náčelníka Honzu Chloubu. Vlak nás unášel poněkud nudnou krajinou Žitného ostrova a za dvě hodiny jsme vystoupili v obci Csallóközaranyos, neboli Zlatná na Ostrove. Necelá hodinka chůze a došli jsme do příjemného kempu – farmy, kde už na nás čekaly Jurovy dcery a naše spolu-tábornice Dorka a Žofka, asi 15 Jurových přátel a příbuzných a k našemu překvapení ještě jeden spolupachatel táborových vylomenin Vojta Š.
Oficiální příležitosti byly pro Juru vždy „nepriateľským indiánom“. Holky proto pro setkání vybraly kouzelné místo u ostrova Veľký Lél a jediným dress-codem byly správně zavázané topánky. Bylo to neuvěřitelné setkání po letech. Jako bychom se viděli naposled před rokem. Vázali jsme uzle (z podmínky tolik uzlů, kolik je ti let, jsme slevili), prohlíželi si fotky, vzájemně si testovali češtinu a slovenštinu, vyprávěli jsme si táborové historky i o životě a já pořád nemohla uvěřit, že tam opravdu jsme. Jura si přál být rozptýlen do Dunaje. Jak stálo na pozvánce, oficiálně se to nesmí, proto se to nestalo asi ve čtyři odpoledne na Mahulieninom mostě. Rozloučili jsme se s apačskými poctami a za zpěvu slovenských lidovek. Večer jsme u ohně vytáhli ty nejzaprášenější staré songy a při našem povídání zbylé slovenské osazenstvo akce asi pochopilo, proč že se tahle zvláštní partička Čehůnů na jeden den táhla 6 hodin vlakem, aby se tu s Jurou rozloučila.
Ráno jsme šli “do hráze” (koupel v Dunaji), dali si společně “raňajky pre umytých” (na táboře ti, co byli po koupeli v ledové vodě, mohli první na snídani), pomohli jsme upratovať, pár společných fotek a byl čas vyrazit na vlak. Cestou jsme z mostu do ramene Dunaje ještě hodili náčelnické pírko a já jsem se naposled rozplakala (kecám, brečím ještě teď, když to píšu). Tak Juro sbohem, nám už to jede. Štítek z urny opatruje Řezák a na přání Dorky a Žofky bude umístěn na táborovou jídelnu. A ten uzel přátelství už snad nezapomenu.
Byl to krásný a neuvěřitelně intenzivní víkend. Jen škoda, žes nemohl přijet, Juro, myslím, že by se ti to líbilo.
Kačka Režná T20
