Lesní hry 2018

Když v báru houstne dým

Pořádala Dvacítka 14. – 16. 9. 2018

Drahá Calamity, Vero, Gringo a Vando; milí TAKoví,


fotky sice nemám, s chutí jsem využila záminku vypnout mobil na celý víkend, ale moc děkuju za povedené Lesní hry! Jako pokaždé jsem se vrátila příšerně nevyspaná, smrdutá a unavená, ale nabitá na dalších několik týdnů. A hlavně zas celá dojatá, jak nám to mezi mladými a starymi pěkně šlape a jak moc příjemné tohle mezigenerační soužití je. Plus ještě ten bonus být ve svém věku někde „ta mladá“, žeáno…

Všem, kteří nejedou proto, že se jim už nějak nechce, bych ráda vzkázala, že mě se z vyhřátého klobouku taky většinou moc nechce, ale ještě nikdy jsem nelitovala, že jsem jela. A naopak, když „vyměknu“, tak je mi to líto zaručeně. Tak o tom třeba aspoň popřemýšlejte. 😉
Takže ještě jednou díky za skvělý víkend!

Zdraví Káča Režná aka Grimpo – rozumu netřeba T20

Tak jsem si zase v pátek odpoledne, když jsem si házel batoh na záda (a který byl letos zase o něco těžší), říkal: „Hergot, mám já to zapotřebí, proč tam zase lezu, zase půjdu lesem někam, za tmy stavět stan, opět tahat z lesa dřevo, určitě bude při tom pršet, budu mokrý, nevyspalý, utahaný, už jsem na to přece starý, proč si nevlezu radši do postele.“ Ale v neděli odpoledne po cestě vlakem zpět jsem si opět, stejně jako roky před tím, říkal: „Ještě, že jsem jel !!“

Zase to byl velmi příjemný a hlavně zábavný víkend plný zážitků. Sice jsme opět šli tmou neznámo kam (ale už bez batohů), ale v pohodě došli,  opět jsem stavěl stan za svitu čelovky (a opět bez problémů postavil), opět tahal dřevo z lesa (ale nějak to proběhlo v poklidu), opět jsem se neskutečně bavil a opět mne spousta věcí překvapila. Jak to úplně v pohodě mezigeneračně klape (ostatně už o tom psala Káča Režná), jak mají lidé pořád chuť soutěžit (ale bez zbytečného honění). Například, při noční cestě do místa konání, kdy jsme normálně a logicky nemohli minout otevřenou hospodu (tentokrát v Nesměni U Mikšálů) a jenom vypili jedno, tak už jsme byli beznadějně (téměř) na chvostu a na kontrolách jen paběrkovali….

Ten déšť nakonec také přišel, ale jen v sobotu dopoledne a netrval dlouho a přečkali jsme  ho (zbaběle) pod bytelnou střechou jídelny tábora na Ďáblíku, tedy mimo pořadatelek, které statečně v tom největším dešti vztyčily vlajku. No, a pak už to šlo jedno za druhým: přestalo pršet , následovalo oprašování znalostí morseovky, pak souboj s pamětí při doplňování hlášek z filmu, již vzpomenuté shánění dřeva na ohně , vaření oběda v kotlíku, zjištění, že už jsme poněkud zapomněli, jak se vyrábí klasická pochodeň na Prométeovku, pak došlo i na klasickou  kimovku (souboj s pamětí zpestřený broděním Keblanského potoka), zajímavé „kreslení“ vzduchovkou , ochutnávání colových nápojů (ten čtvrtý vzorek byl fakt hnusný)   ….. Po setmění  „retro“ Prométeovka, kdy některé týmy marně rozdmýchávaly pochodeň (ty pak začaly úžasně hořet hned po skončení Prométeovky), napínavé rozdělávání mokrého dříví na večerní oheň (ale zvítězili jsme !!) a už se mohlo hrát, například všechny písně z filmu … Nedělní ráno už bylo nádherné, slunečné, začali jsme netradičně nedělním matiné, tedy divadelními skeči jednotlivých týmů a pokračovali soutěžemi jednotlivých postav z filmu (Joea, Grimpa, Horáce s Winnifred, Douga s Tornádo Lou). A vše se zakončilo hraním hazardních her v kostýmech pistolníků a dam divokého Západu v Takson City.

No a už zbývá jen závěrečné focení, vyhlášení výsledků (naprosto nepodstatných) a pak „rvačka“ o to, kdo bude pořádat další ročník Lesních her. „Vyhráli“ (nebo je správně vyhrály?) Staré páky, tak snad se nám podaří letošní ročník Limonádového Joea překonat při prvním ročníku už páté desítky LH.


Horác, alias Hogo Fogo, alias Vláďa Roith T14

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.