Joy – aneb černá radost bílého vetřelce

Autor: Aleš Dočkal, T5

Co všechno se muselo stát a co všechno předcházelo okamžiku, ve kterém začíná toto moje vyprávění, by vydalo na několik štosů virtuálního papíru. Ale pro tento příběh to nemá žádný význam, tak třeba až někdy jindy…

Všechno začíná kterýsi pátek někdy na jaře 1995 ve chvíli, kdy jsem – oděn do běloskvoucí košile s černým motýlkem na krku, smokingové sako už jsem si drze sundal a přehodil přes opěradlo svého sedadla – seděl za volantem ikonického stříbrného třínápravového amerického autobusu, takového, který mnoho desetiletí sloužil a v modernizovaných úpravách snad slouží dodnes u amerického ČSAD, čili Grayhoundu. Tenhle můj patřil společnosti Gatsby Limousine Service, kde jsem pracoval jako chauffeur (!) a jezdil jsem tam se vším, čím vozový park této společnosti disponoval – od Lincoln Towncar přes osmimetrovou limuzínu Lincoln, až po tenhle křižník. Na palubě autobusu vpředu označeného „Charter“ bylo včetně mě téměř padesát lidí, já jediný bílé pleti. Nebudu se rozepisovat, jak v reálu fungují mezirasové vztahy v USA, jenom mohu každého ubezpečit, že takováto kompaktní skupina Afroameričanů si umí svého bílého šoféra docela dobře vychutnat. Pasažéry jsem ráno naložil před kostelem Ebenezer Baptist Church ve městě Sandusky ve státě Ohio na břehu jezera Erie a směřoval jsem do města zločinu Chicaga ve státě Illinois.

Mí pasažéři byli členové výhradně černé kongregace výše zmíněné baptistické církve a pod vedením svého reverenda jeli na výroční družební návštěvu své spřátelené kongregace stejné církve a stejné barvy v Chicagu. Mají zavedený zvyk se jednou za rok navštěvovat, přičemž jednou jede Chicago do Ohia, příští rok zas naopak – a to byl právě tento případ. Podařilo se mi po asi osmi hodinách jízdy v Chicagu celkem úspěšně najít náš hotel (navigace tenkrát ještě neexistovaly) a potom jsem měl v podstatě až do nedělního rána volno. Je pozoruhodné, jak i v Americe, kde můžete koupit kdekoliv cokoliv kdykoliv, obyvatelé menších měst jsou stiženi nákupní horečkou, jakmile se ocitnou ve větším městě. To se mne ale netýkalo, to bylo v sobotu. Moje služba začala zase až v neděli ráno.

V neděli ráno bylo mým úkolem celou společnost odvézt z hotelu do kostela spřátelené kongregace na mimořádně slavnostní a mimořádně dlouhou společnou bohoslužbu, která měla probíhat až do odpoledních hodin, a měla být zakončena společnou veselicí s pohoštěním. Se sevřeným svěračem se mi podařilo dorazit na správné místo. Musel jsem totiž projíždět nevábnou starou čtvrtí s úzkými ulicemi, kde drobná chyba v navigaci mohla znamenat složité couvání či obracení ne zrovna mrňavého autobusu, jež by navíc bylo cestujícími vnímáno jako profesní selhání a šoférské neumětelství. Ale byl jsem šťastně na místě, cestující vyprazdňovali autobus a velící reverend za mnou přišel a oznámil mi, že mám být nachystán na odjezd zpět do Ohia od čtyř hodin odpoledne a že si do té doby můžu dělat co chci. A v tu chvíli ze mne bez rozmýšlení zcela spontánně vypadla otázka, která i mne samotného zaskočila, ale užaslého reverenda přímo šokovala: „A mohl bych jít s vámi…?“

A tak jsem šel do „kostela“. Byl to typický cihlový ošuntělý starý barák z 19. století, v ošuntělé čtvrti pod oblouky hřmotící nadzemní dráhy, který původně zcela jistě sloužil jako skladiště či malá manufaktura něčeho, a který byl nejspíš na delší dobu zanedbán a opuštěn, aby se z něj nakonec – zřejmě svépomocí – stal chrám Páně. Jakési hlediště – tedy chrámovou loď – zaplnila uličkou rozdělená směsice různých židlí kombinovaných s lavicemi pocházejícími nejspíš ze starého biografu. To, čím je v běžných kostelích presbytář neboli kněžiště, byl poměrně velký prostor, kde byl stranou umístěný skromný pulpit, v popředí obyčejný stůl s nezbytnostmi pro potřeby mše, v levém zadním rohu kompletní bicí souprava a uprostřed toho všeho se namísto oltáře skvěly úžasné a jistě také již něco pamatující Hammondky. Jejich typický zvuk jsem znal a fascinoval mne již od raného mládí, ale takhle naživo jsem je uviděl poprvé v životě.

Musel jsem ještě lehce přeparkovat a zajistit bus, a tak jsem do téměř narvané bohoslužební síně vcházel jako skoro poslední. Odhadem více než stovka přítomných samozřejmě zaregistrovala můj příchod a otočili ke mně své pohledy. Z tváří, které na mne zíraly, jsem si přečetl jasnou zprávu: v dějinách těchto dvou kongregací, najmě pak na tomto výročním slavnostním shromáždění, jsem byl historicky první bledou tváří, která kdy narušila jejich kruhy. Vzadu byly poslední dvě řady obsazené přeci jenom řídce, a tak jsem se tam uchýlil a snažil se předstírat, že tam nejsem.

A pak to začalo. Shromáždění zahájil reverend za domácí, na scénu nastoupil nejprve místní dámský pěvecký sbor v jednotných dlouhých róbách na bedrech s „honzíky“ v podobě obrovských mašlí, které často vyčuhovaly přes siluetu postav, někdy i prostorově výrazných. Dámy spustily a mně bylo okamžitě jasné, že budu svědkem zcela mimořádných okamžiků celého svého života. Po několika úžasných gospelech k nim přibyl dámský pěvecký sbor hostí. Stejně vyšňořený, v róbách prakticky stejného střihu, jen v jiné barevné  kombinaci. Proud hudební slasti pokračoval, jen občas přerušený liturgickými úkony postupujícího obřadu. Nevnímal jsem, kolik času uběhlo, když nadešel čas promluvy nebo chcete-li postaru kázání. To byla – dle zavedeného pořádku – záležitost pro reverenda z družstva hostí.

Každý z nás má zajisté alespoň nějakou zkušenost s náboženskými obřady různých našich církví a denominací – od drmolivých kázání stárnoucích katolických kněží pro venkovské babičky, přes úvahy nad citáty z Nového Zákona oblíbené zejména u protestantských církví, až po zcela mimořádné proslovy mimořádných osobností, jako byl třeba Sváťa Karásek. Nemohu nevzpomenout na emocionální promluvy farářky Dáši Wienerové v našem sboru Církve československé husitské, kterou jsem chodil za bolševika dychtivě poslouchat, protože jsem věděl, že paní farářka během své promluvy bude daleko častěji než Písmo citovat „starého pána“ (rozuměj TGM). V každém případě ale ve všech těchto případech je smyslem promluvy sdělení. O Ebenezer Baptist  Church to až tak neplatí. Tam je smyslem a cílem promluvy vzbudit silné emoce. Promlouvající reverend si zpravidla jako středobod své promluvy vybere nějaké slovo, které pak zaznívá v každé větě, kterou pronese. A nejlépe, když zazní vždy jako poslední. Vybraným slovem pro tento den bylo slovo „joy“, čili radost.

„Sestry a bratří, rok uplynul a opět jsme se setkali. Řekněte – není to radost?“ (…..isn´t  it a joy?) začal reverend velmi civilně klidným hlasem. Chodil pomalu uličkou mezi věřícími na způsob „kráčejících profesorů“. „Rád tě vidím sestro, je to pro mne velká radost“ (….what a great joy!), obrátil se na starou černošku a pohladil ji po tváři. „Vidím, že do sboru přibylo několik našich nejmladších, to jo obrovská radost“, otočil se k hloučku dětí. A takhle a v tomto duchu to pokračovalo. Po nějakém čase jsem ale zaznamenal něco nového v jeho promluvě, i když z počátku to bylo sotva znatelné. Přicházely další a další věty promluvy, stále ještě v civilním provedení, ale to závěrečné slovo „joy“ už zaznívalo jakoby trošku zpěvně. S každou další radostí, ale velmi pomalu a nenápadně, se civilní duch pronášených vět začal vytrácet. Reverendův hlas se stával naléhavějším, nabýval na síle i výšce tónu. Z řad věřících bylo možné zaslechnout první reakce, zprvu většinou ve formě pochvalného zamručení a přitakání. Zpěvná už nebyla jenom závěrečná radost „…joy“, ale hlas se zvedal ke zpěvnému projevu již od poloviny každé pronesené věty. Reakce sboru rovněž nabírala na intenzitě. Promluva to byla dlouhá – vždyť měla být hlavním bodem programu bohoslužby, která měla trvat až do odpoledních hodin. Nevím, jak dlouho to ještě trvalo, než se jednotlivé věty „promluvy“ staly hluboce procítěným, teď již téměř zcela zpívaným projevem na způsob autentických nahrávek lidových bluesmanů z Delty. V sále to vřelo. Věřící vyskakovali z židlí, mávali rukama nad hlavou a odpovídali reverendovi hlasitými výkřiky, jako“ „Yeees, brother! You are right! Yeeeees!“. To už ale u Hammond seděl domácí reverend a každou další „….joy!!!!!“ stvrdil tím, že do kláves hodil těžké „kilo“ a jeho asi třináctiletý syn u bicích je ošperkoval s lehkostí Buddyho Riche pořádným „brejkem“, čili krátkým sólem na bicí, při kterém nevynechal jediný kousek své bohatě vybavené soupravy. Ručičky na pomyslných emociometrech šplhaly k maximu. A pak vše vyvrcholilo gospelovou erupcí ze všech dámských hrdel obou spojených pěveckých sborů, zatímco všichni věřící povstali a houpali se do rytmu…

Palec dolů:

Bohatá spirituální krmě obsahovala přeci jenom jedno nahořklé soustíčko. V jednu chvíli v průběhu bohoslužby nastává okamžik, kdy se na reverendův povel všichni zvednou ze svých židlí a s vehemencí mravenců, kterým jste hodili šišku do mraveniště, se začnou hemžit po celém sále a navzájem se objímat a potřásat si rukama. Každý se snaží stihnout co největší počet zářezů. Balábile připomínající chvíle, kdy si početná parta kamarádů v nějaké nepříliš velké místnosti začne přát o půlnoci na Silvestra. Jenom já jsem stál v té své zadní lavici jako „tvrdý ý“. Kolem mne se vytvořila neviditelná kruhová obrana a já nevěděl, co mám dělat. Z trapnosti chvíle mne vysvobodil až „můj“ reverend, který ke mně přišel a podal mi ruku, čímž nejspíš polechtal křesťanské svědomí jedné asi tak osmdesátileté černé babičky s prošedivělými vlasy, která ke mně nakonec přišla a taky mě objala…

Palec nahoru:

Když bylo po všem, bylo na čase dopřát si krmi teď již zcela materiální o poschodí výš, kde byl láskou a péčí chicagských členek kongregace připraven jakýsi prostý raut. Tam jsem byl nakonec taky pozván a v rámci žranice už se se mnou začali různí lidé docela přátelsky bavit.

Kvečeru jsem nalodil svoji kumpanii z Ohia a vydal se šťastně na cestu zpět. Doznívaly ve mně úderné akordy Hammondek, vířící virbl a kotle, dunivé rány kopáku, rachotivé čvachtání hi-hatek, šustivé zvonění činelů, vzrušený pastorův hlas a především pak neuvěřitelný oblak harmonie a melodií v tepajícím swingovém rytmu, který z hrdel pěveckého sboru musel doplout až k samotné Perlové Bráně (Pearl Gate, u nás brána nebeská). A já budu do konce života žít s vědomím a pýchou, že jsem směl alespoň nahlédnout do hudební kolébky, která dala světu takové hvězdy, jakými byly třeba Aretha Franklin nebo Sarah Vaughan.

Aleš Dočkal