Když to nejde jinam, tak aspoň do Bulharska, ale posléze i jinam
Autor: Vláďa Dolejší T1
Tak dlouho jsme na letních čundrech lezli po našich (tehdy) horách až už jsme si jednou řekli, že je na čase opustit rodnou hroudu a vydat se za horami kamkoliv ven. No, kamkoliv? Dyť to tehdy svobodně šlo vlastně jen na „východ“. A tak padla volba na pohoří v Bulharsku. Problém byl už na počátku třeba s mapami. V informačním bulharském středisku se daly sehnat skoromapy některých bulharských oblastí, jako např. pohoří Rila a Pirin. Byly to ale spíše plánky s vyznačením orientace jednotlivých hřebenů a údolí, z nichž se nedaly vyčíst ani výškové rozdíly, a tak naše pražské plány se s bulharskou skutečností nějak nepotkaly. Podle plánku to např. vypadalo jako náhorní planina se dvěma nízkými hřebínky, ve skutečnosti ta náhorní planina skrývala výškový rozdíl několika set metrů. To však nám zůstalo utajeno až na místo.
Celá naše výprava čítala 13 (šťastné či nešťastné číslo?) účastníků z Jedničky a hostoval u nás Pepa Trávníček z Martina, se kterým nás seznámil zimní přechod Velké Fatry, a který se velmi uplatnil jako spolehlivý vyjednavač v prekérních situacích. Šéfoval osvědčený TORO, který také celou expedici vymyslel a naprogramoval. Určitě byl členem výpravy Petr Temml, dále uzříte, proč si to pamatuju a jádro ženské osádky tvořila dvojice tzv. Jezinek – Míša a Jitka, které spojovala, alespoň si myslím, kolej Yesterday (v tomto případě) Větrník a jistá Jezinkovitost škudibilická.
Odbočka informační:
U Petra se musím zastavit, aby to nevypadalo, že jsem si na něj nějak literárně zased´. Naopak, ano. Znám ho z Jedničkovců určitě nejdéle, spolužákovali jsme nejméně od 9. třídy až k promoci a vždycky jsem ho obdivoval nejen pro jeho matematické schopnosti a různé vymyšlenosti technického charakteru, kterými se bavil, ale zejména pro jeho absolutní smysl pro spravedlnost a naplňování hesla „Proč bych to krad, když to jde koupit“. (Pozn.autora: Béďa má podobné, ještě více křesťanské, vysvětlení a omluvu pro zloděje, který mu něco ukradne: „Pane Bože, asi to potřeboval daleko víc než já…“). Petr se dovedl postavit na stranu nespravedlivě napadených a bránit je, byť by na druhé straně stál bijec podstatně vyšší váhové kategorie anebo člověk o pár pater moci výše postavený, např. ředitel školy. A samozřejmě, musel být připraven na odvetu těchto potrefených. Abych ještě osvětlil jednu příhodu z Cortiny, ke které se dostanu později, předesílám, že Temmlovic rodina bydlela na Malvazinkách v Pravoúhlé ulici (doufám, že neporušuji zákon o ochraně osobních údajů) a tam se odehrávala každoroční pozimní scéna. Z garáže byla vytlačena postarší světoznámá autoznačka „D“o „K“opce „W“ytlač a nastaly každoroční oživovací operace, jejichž jediným cílem bylo triumfální objetí trojúhelníkové trasy, vedoucí po obou odvěsnách ulice Pravoúhlé a přeponě ulice Xaveriovy, bratru cca 300 m. Pak byl opět rodinný klenot uložen ke spánku až do příští exhumace. To byl projev přímo rodové hrdosti. Petrovi z této činnosti zůstal dodnes kladný vztah k hodinářské práci a k vymýšlení různých technických fíglů mechanické povahy. Myslím, že v tomto, pokud ho znáte, musíte se mnou souhlasit.
A nyní zpět – směr Bulharsko
Nakonec se ale mohl výše uvedený počet 13 s velkou pravděpodobností o jednoho účastníka smrsknout, a to právě o mne. Ti, co pamatují cestování na počátku sedmdesátých let, ti pochopí následující story rychleji. Né, že bych ty ostatní podceňoval, ale některé pojmy nebudou u nich kryty přesnou představou. Do BLR se tehdy jezdilo na tzv. „Vložku do OP“, což byl formulářík – papírek, který dotyčnému nahrazoval spolu s občankou pas, ale byl platný pouze do zemí socializmu a nikoliv zemí Coca-Coly. Opatřil jsem si tento papír, s tím nebyl až tak velký problém. Už si nepamatuji, jak se to všechno seběhlo, ale asi tři týdny před naším odjezdem jsem zjistil, že mému OP končí platnost někdy těsně po našem plánovaném návratu, leč orgán požadoval, aby platnost cestovních dokladů měla určitý přesah, časovou rezervu pro případ, že bychom si pobyt o něco prodloužili. Z emigrace nás snad orgán nepodezříval. I vyrazil jsem s OP a příslušnou vložkou do něho na místní oddělení, spjaté s orgánem. Ptal jsem se, jak to mám zařídit a byl jsem poučen, že si mám požádat o nový OP a orgán pak zapíše ve vložce číslo nového OP. Byl jsem přesvědčen, že jsem zachráněn. Pro nový OP, který dočasně nahrazoval tiskopis A5 s textem, že platí jako náhrada za odebraný původní OP, jsem si měl k orgánu dojít za týden. Na dočasném tiskopisu, náhradním OP, byly uvedeny pouze základní osobní údaje a také datum do kdy platí a pod tímto údajem bylo předtištěno, že platnost tohoto dokumentu nelze v žádném případě prodloužit. Platnost mi tam naštěstí uvedli docela dlouhou. Za týden však OP nebyl hotov, protože ona civilní důchodkyně, bývalá učitelka, která jediná byla mocna vyplnit čitelně vnitřek OP u mého orgánu, bohužel onemocněla. Orgán zůstal v klidu a ujistil mne, že písmomalířská umělkyně si přijde koncem týdne pro výplatu a na místě provede, co po ní bylo požadováno. Já jsem si měl pro natuty vystavený OP přijít zase za týden. Za týden však OP nebyl taky, neboť pro peníze si přišel manžel s plnou mocí a já jsem ostrouhal. I teď mne uklidňoval orgán, že se stále ještě nic neděje, že to nějak do úterka stihnou. My jsme odlétali ve čtvrtek. Orgán byl klidný, zato já už méně, tušil jsem, že to nedopadne dobře, ale doufal jsem v lepší zítřek. Dopadlo to tak, jak jsem v nejčernějších představách očekával. V úterý OP nebyl a na můj dotaz co mám tedy dělat, neznal orgán žádnou odpověď, natož kloudnou. Po mém dotazu, zda mne jim spřátelené letištní orgány na tyto dva papíry, tedy vložku bez platného OP a náhradní dočasný papír za odebraný OP, pustí přes hranici, mi připadlo, že hledají pouta a svěrací kazajku. Pak mi jen potvrdili, že stát a jeho orgán má přece nějaké zákony. Protože jsem tu černou předtuchu měl, pro jistotu jsem se připravil a vymyslel jsem kulišárnu s tím proklatým tiskopisem. Vzal jsem si s sebou fotografii a přesvědčoval jsem početní převahu orgánu, aby mi na druhou stranu toho trochu podezřelého tiskopisu nalepili (lepidlo jsem měl s sebou pro jistotu taky svoje) fotku, orazítkovali památným razítkem orgánu a připsali (houby oni, musel jsem si to na stroji, ten už byl tedy jejich, naťukat sám), že moje totožnost byla ověřena podle toho původního OP, ke kterému jsem měl vystavenu vložku. Sledovali můj postup s neskrývanou nevolí a pohrdáním, jako naprosto nesmyslnou činnost. Snad jen přece pocit, že jsou v tom tak trochu namočeni, a že bych si na ně mohl také třebas (ale na začátku sedmdesátých let ???) někde na lampárni stěžovat, mé akci přímo nebránili. Při odchodu mi jen posměšně s pocitem převahy sdělili soudruzi v modrých placatých čepicích, že si mám klidně krosnu vybalit a jít radši do práce. To jsem ale odmítl učinit a s poměrně velkou drzostí, ale s malou dušičkou, jsem se na Ruzyni připojil k výpravě. Když došlo na pasové odbavení, poslal jsem všechny napřed, protože jsem očekával, že na mně by se to mohlo zadrhnout. Spřátelenému, leč zelenému orgánovi, ale také s placatou čepicí, jsem vyložil ony dva papíry na okénko a očekával jsem věci příští. Orgán se na mě pátravě a nedůvěřivě podíval, šoupl mi ty dvě bumážky zpátky a požádal mne o OP. Vrátil jsem mu ten náhradní papír s fotkou na druhé straně a trval jsem na tom, že je to plnohodnotný osobní průkaz. Nakonec něco v tomto smyslu tam bylo dokonce vytištěno. Byla to ode mne neskonalá troufalost, jak to i dneska nahlížím. Orgán, zřejmě nižší povahy, to dlouho to studoval a pak prohlásil, že musí za velitelem. Naštěstí jsme nastoupili k odbavení s časovou rezervou, a tak to zatím nehořelo. Jenže dotyčný se dlouho nevracel, až nakonec s ním přišli nějací, zřejmě tři nejvyšší představitelé našeho státu umístění na letišti. Dlouho diskutovali, vysvětlil jsem jim celou historii, chápavě pokyvovali placatými čepicemi a pak mi sdělili, že vlastně tady, na naší hranici, tyto mé doklady nakonec mohou uznat, i když vůbec nesplňují jejich zažitou představu, ale v Sofii mne na tohle přece nemohou do země vpustit. Pokýval jsem souhlasně hlavou a řekl jim, že to riziko beru samozřejmě na sebe. Po příletu do Sofie jsem poslal zase všechny před sebe a připravil si ty mé nebohé dva papírky. Podstrčil jsem je zdejší placaté čepici, zde s o něco vyšší a strmější stříškou a s jiným odstínem zelené, a stejně jako u nás – opět se mi rázem ocitly zpátky na mé straně okénka s požadavkem: „Vaš pásport…!?!?“. Otočil jsem tu náhražku fotkou navrch a se sdělením: „Vót éto pásport“ jsem to strčil zpátky. Placatá čepice kupodivu pochopila, sdělila si (sobě) „áááá pásport“ a spokojeně opatřila tento papír nějakým jejím razítkem, šoupla mi vše zpátky a otevřela mi branku do vysněné země. Ufff, teď mi jen zbývalo doufat, že mne nějaká vnitrobulharská placatá čepice nebude „legitimovat“ pro nějaký přestupek, těžko by asi mé papírky obstály a zároveň věřit, že nějaký podobný průběh to bude mít na hranicích i v opačném směru. Naplněn touto úlevou jsem se připojil ke zbytku výpravy a už jsme řešili jen takové drobnosti, jako co s tím, když třetině výpravy nepřiletěla zavazadla a kancelář ČSA na letišti byla slepohluchoněmá a navíc některé naše krosny, dobře identifikovatelné podle jejich zvláštní konstrukce, jsme viděli poskakovat na betonové ploše letiště po jejich pádu z přepravních vozíků, když vodič s tím vláčkem vozíků říznul zatáčku. Chybějící zavazadla naštěstí přiletěla dalším, sic až večerním spojem z Prahy a krosny ty pády odnesly pouze ohnutinami některých kobercových trubek, ze kterých byl rám krosny svařen při společné výrobní akci TAKu ve Výzkumáku svařování pod záštitou Milana Březiny (trasa 3, dodatečné díky), a to se dalo opravit na místě.
A tak jsme se mohli vydat vlakem směrem na Rilu. Podle počasí jsme plánovali někdy spaní na horských chatách a případně pod širákem, či v útulcích. A tak jsme jednoho dne stanuli na hřebeni nad sedmi jezery, u kterých měla být chata našeho vytouženého nočního spočinutí – chata u Sedemte jezer. Shora se zdála docela malou, a tak nám třinácti se zdála dostatečná, ale kolik dalších nocležníků, kteří se v okolí pohybovali se tam může vejít, anebo se tam nevejdeme my? A tak jsme vyrazili rychle dolů, abychom nezaváhali. Jak jsme se blížili, tak už se nám chata nezdála tak malá, ale lidí se tam okolo hemžilo dost. Uvnitř byly dlouhé místnosti – společné noclehárny, a místo vymezené jednotlivci se poznalo podle polštářků, malých macíků, těsně naskládaných prakticky bez mezer vedle sebe. Většina míst byla už obsazena, a tak jsme se museli rozptýlit na volná místa po místnosti. Petr vyfasoval jako souseda poněkud rozsochatého Bulhara, který boxoval minimálně o tři váhy vejš a zabral dva macíky. Spal jsem poblíž a v noci jsem se stal svědkem scény, která mohla stát Petra život. Dlužno podotknout, že Petr je ke svému okolí uznalý a snaží se ho před sebou šanovat, lehá si a usíná na břiše, a ještě si dá na hlavu polštář nebo nějaké jiné dusítko. Tam to udělal také, ale v noci se nějak odkopal a pustil se do krácení polen, nebo něčeho podobného. Ten sousední maxibulhar nemohl spát, a tak nakonec zoufalec popadl Petra někde pod krkem, snažil se ho vzbudit a utišit jeho koncert. Nakonec se mu ho podařilo vzbudit a Petr, jak byl rozespalý a s nevinnýma a bezelstnýma očima člověka, který vidí jen s pomocí silnějších dioptrií, vyslovil souvislou větu, která se v té chvíli dala tesat, ale ze které naštěstí ten Bulhar nerozuměl jedinému slovu, jinak by tu nejspíš s námi Petr už nebyl. Ta věta zněla: „Hele nech mě, takhle se nevyspíme oba, jinak by ses nevyspal jenom ty…“, otočil se a usnul, ani nevím, jestli o tom vlastně věděl….
Ještě jedna Petrova věta, a asi nejen mně, mi utkvěla v určité situaci v paměti. Šli jsme jakousi pohodlnou hřebenovkou poměrně hustě lemovanou klečí a vyšli jsme na krásný palouček, kde jsme si udělali Vláďovo občerstvovací sedýlko. Když jsme dojedli, chtěli jsme pokračovat v cestě a sejít na chatu, která měla být východně pod svahem našeho hřebínku. Ale ouha, ten palouček nás zamkl a nechtěl nás vydat. Našli jsme spoustu cest začínajících na okraji paloučku, ale každá se po pár metrech ztrácela v neprostupné kleči. Nenašli jsme ani tu cestu, kterou jsme sem přišli. Připadalo mi to neskutečné. Nakonec jsme se rozhodli, že se pokusíme probít násilím skrze kleč směrem k předpokládané chatě. Bylo to dost náročné, místy jsme váleli sudy s krosnami na zádech po větvích kleče, abychom se dostali dále. Nakonec jsme se dostali na okraj kleče a pod námi se zjevila kýžená chata. Kus od nás po vrstevnici jsme objevili cestu dolů, která se stáčela v nesčetných serpentinách až k chatě. Jak jsme tak stáli vedle sebe na svahu, zdálo se nám všem zbytečné sejít na tuto cestu a klikatit se dlouze strání. Nijak jsme to neprobírali a vydali se diretissimou rovnou k chatě. Chvíli to celkem šlo, ale pak se terén stával postupně neschůdnějším, až jsme se zastavili. A tam si nás (sebe taky) Petr změřil a ulehčeně prohlásil: „Líbí se mi, že jsme rovnoměrně blbí“.
Odtud jsme pak ráno vyrazili směrem k Černotu jezeru, kde měla být jakási „útulňa“. Dorazili jsme tam a s námi současně pár Němců. Byla to z kamenů vystavěná bouda s kamenným uzavřeným ohništěm, jakoby píckou. Zatopili jsme, i když se dřevem to tam v okolí bylo bídné. Něco jsme ohřáli k večeři a potom co oheň téměř uhasl, jsme zalezli do spacáků, stejně jako němečtí spolunocležníci. Věci jsme měli různě rozbalené po malém prostoru, který byl uvnitř k dispozici. V noci prošla nad námi bouřka a začalo pěkně funět. Probudil nás poplach „Hoří“, který nevím, kdo vlastně vyhlásil. ToRo tvrdí, že naším protipožárním „zachráncem“ byl Pepo. Na první pohled to vypadalo, že chaloupka je v plamenech. Rozespalí jsme se v té tmě všichni pokusili zachránit maximum svých věcí před ohňovou zkázou. Když z nás opadla ta nevidomá ospalost, tak jsme záhy zjistili, že vlastně nic nehoří, že jen vítr rozfoukal ne zcela vyhaslé uhlíky v kamnech a odraz plamenů probleskujících štěrbinami v kamenných stěnách „kamen“ se promítaly na vnitřní stěny chaloupky a vytvářely dojem hořících stěn. Po chvíli uklidnění jsme znovu usnuli. Ráno vstávali Němci před námi a chystali se na delší túru. Stále se však nemohli vypakovat a vypadalo to, že něco stále hledají. Nakonec se rozloučili a vyrazili na cestu. Když jsme vstali my a začali se balit, vytáhl Petr ze svého báglu nějaké drobnější propriety a sháněl se po jejich právoplatném majiteli, podezříval nás, že mu to tam někdo nastrkal. Ukázalo se, že nikomu z nás to nepatří, a tak vysvětlení bylo nasnadě. Při nočním poplachu a rychlém balení k ústupu z „hořící“ nocležny v té tmě Petr poctivě pracoval a nacpal do svého báglu vše, co bylo v jeho dosahu. Chudáci Němci pak některé své věci jen těžko mohli ráno najít. Petr však měl zkažený den, možná i víc, i když jsme ho utěšovali, že to nebyly věci pro jejich život tak podstatné a živili jsme ho nadějí, že je někde ještě potkáme a že jim bude moci jejich věci s omluvou vrátit. To se nestalo a myslím, že se tím Petr dlouho trápil, ne-li dodnes.
Odbočka do Dolomit
Do Dolomit se dostala část TAKových členů za odměnu, jako uznání zásluh TAKu při organizačním zajištění turistických akcí pod záštitou ČSTV. Stali jsme se součástí skupiny, jejíž druhou část tvořili taktéž od ČSTV odměnění turisté, a to tzv. „značkaři“. V plánu byla vlastně hřebenovka Dolomit s počátkem v Brixenu se zdoláním Marmolády a několika dalších vrcholů a průchod Cortinou d´Ampezzo, s délkou trvání cca 14 dnů. Noclehy byly po trase zajištěny na horských chatách, a tak jsme nesli pouze vložky do spacáků a jídlo. Tedy na naše běžné expediční zvyklosti, jsme šli vlastně nalehko. Přesto se nám zdálo, že táhnout potraviny na celou délku pochodu, by bylo zbytečně zatěžující pro tehdy ještě poměrně mladé naše kostry. A tak jsme vymysleli kulišáckou variantu s předposláním půlky potravin na zhruba půlku cesty. Měli jsme to tak už trochu z Prahy zabalené v krabicích, které nás měly předběhnout prostřednictvím italské pošty a počkat na nás na poště v místě, kam jsme měli po hřebenech dorazit za týden. Když jsme ten skvělý, zádům odlehčující nápad, našim spoluznačkařům předestřeli, tak se jim nejdříve zdál příliš riskantní, ale postupem času jízdy ve vlaku začali přípravu k připojení se k naší poštovní akci. My jsme se taky trochu obávali o naše trvanlivé zásoby, pověst italské pošty nedávno předtím utrpěla nějaký škraloup s dodáním parte asi po padesáti letech, ale to jsme si říkali, že pošta chtěla ochránit adresáta před náhlou informací. Po příjezdu do Brixenu jsme tedy s našimi krabicemi vyrazili na poštu, zatímco značkaři vyrazili do obchodů teprve pro krabice. Krabice jsme měli dokonale zabalené, leč italským pošťáckým předpisům to nestačilo. Poštovna nám to odmítla převzít, že to musí být převázané a převaz zapečetěný naší osobní pečetí. Co teď? To jsme nemohli splnit. A tak nastoupilo předlouhé vyjednávání, v prvním stupni nám „půjčili“ provázek a po další diskuzi změkli a náš převaz zapečetili státní poštovní pečetí, v přímém rozporu se všemi předpisy. Po tomto, jak se ukázalo pouze dílčím vítězství, se nás zeptali, co to jako posíláme. Když jsme řekli, že jídlo, tak nás ujistili, že se to určitě zkazí. To nás vyděsilo spíše pro údaj o době, kdy to na poštu bude dodáno. Vcelku se tam nemělo co zkazit, byly to povětšinou suché, trvanlivé anebo konzervované potraviny, ale pro nás životně důležité, neb kromě peněz ukrytých v pastách na zuby nebo ve filmových kazetách s povytaženým cancourkem filmu, jsme nedisponovali žádnými prostředky, za které bychom druhou půlku treku mohli přežít. Italským státem očepicovaná „Pošta“ nás ujišťovala, že za týden tam naše balíky v žádném případě nemohou dorazit. Nechtělo se nám tomu uvěřit a rozhodli jsme se to risknout i přes úřední ujištění o jistém nezdaru naší akce. Snažili se nám to vysvětlit dokonalostí poštovního italského doručovacího systému, kdy pošta odkudkoliv je nejdříve dopravena do centrály, nevím už jestli to byl Řím anebo nějaká vesnice na Sicilii, odkud to pak nějakým víceúrovňovým dělením pošta asi tak za týden dopraví adresátovi. Ta naše nešťastná cílová poste restantová pošta, byla vzdušnou čarou slabých 20 km od Brixenu, a tak jsme přece jen doufali v zázrak. Značkaři taky a my jsme se jen obávali, co s námi udělají, až to skutečně dopadne tak, jak to vypadalo. S těmito pocity jsme vyrazili k lanovce a opustili jsme Brixen směrem na hřebeny. Jen jsme si tak říkali, že to s tím Havlíčkem zas nemohli myslet tak zle, když ho zasadili do tak nádherného kraje. Když jsme skutečně po týdnu hřebenového putování (dlužno podotknout za pro nás obvyklého krásného počasí) dorazili do dílčího cíle, tj. k předmětné poště, světila zrovna polední přestávku. Museli jsme naše napětí krotit do 13 hodin, kdy otvírala. Zklamání bylo nekonečné – balíky skutečně nedorazily. Začalo se nad námi smrákat a hrozilo, že budeme muset zrušit další program, vrátit se domů a naše drahocenné jídlo ponechat na pospas italské poště. Nakonec jsme se dohodli, že učiníme poslední pokus. Přespříští den jsme se mírným obloukem měli dostat do míst, odkud by ta pošta ještě byla určitým způsobem dosažitelná. Ujednáno a střídmě stravováni jsme pokračovali dle plánu. Ten den poslední naděje, který hrozil tím, že bude i naším dnem Poslední večeře, a ještě budeme na životě zkráceni našimi již velmi nervózními značkaři, jsem brzo ráno s Petrem vyrazil s nadějí na tu proklatou poštu. Ostatní si ten den udělali náhradní kolečko kolem noclehu a doufali v náš úspěch. Opět nás ale čekalo zklamání, balíky byly ještě někde na cestě. Pošťák nám ještě nalil naději, že ten den ještě pošta nedorazila, tak abychom počkali. Teď už nám nic jiného nezbývalo, další dny nás odváděly příliš daleko odtud. Po poledni dorazila pošta s nákladem a k naší nekonečné radosti a štěstí i se všemi našimi balíky. Nabalili jsme si všechny krabice s proviantem na záda a chystali se s Petrem na zpáteční cestu. Na zapití našeho štěstí jsem obětoval pár zbývajících lir a pořídil jsem na večer dvoulitrovku konzumního červeného. Padla zavděk mrštné italské poště. Málem však nedošla ve zdraví. Při stoupání jednou strmější rozpadlou suťovou strání jsem se důvěrně objal s větším kamenem, abych si aspoň trochu pomohl jsa dolů stahován objemným, a i těžkým báglem se šťastným útěžkem. Kámen vzápětí mou nekonečnou důvěru v jeho stabilitu zklamal tím, že se vmžiku uvolnil ze své staleté postýlky a spolu se mnou se jal kotoulovým pohybem sestupovat dolů. Se strachem o osud zejména toho červeného ale i o vlastní nerozdrcení, se mi podařilo v poslední chvíli, než mi přejel vší vahou přes břicho, uvolnit do strany a zachránit hlavně to oslavné víno. Už ani nevím, jak nás s Petrem ostatní uvítali, snad s úlevou, moc si na to už nepamatuji, nevím, jestli pro strašnou únavu, anebo pro tu trošku červeného.
Ten zájezd byl od ČSTV také vybaven lékařem výpravy – praktickým lékařem, obvoďákem z Podkrušnohoří a Ústí nad Labem. Naštěstí pro nás si nepamatuji, že by se nějak lékařsky projevil, kromě jednoho okamžiku. Když při jednom strmějším výstupu na jakýsi vrchol, začala tetě Aleně docela silně téct krev z nosu, položili jsme ji na zem a do nějaké pitné vody jsme namočili kapesník. A právě v momentě, kdy jsme skloněni nad Alenou řešili zásadní lékařský problém, kam všude je třeba tu mokrost přiložit, překročil nás za námi do té doby jdoucí felčar, mezi zuby procedil: „Na to nic nemám…“, (škoda, že ta věta neobsahovala sssykavky, aby zněla dostatečně zmijovitě) a pokračoval nerušeně ve výstupu. Ostatně jsme na toto měli být po pravdě připraveni, neboť už při cestě vlakem nám vyprávěl, jak vychovává své pacienty, zejména ty z těžko dostupných horských vesniček, ke zdraví a nepotřebě lékařských zákroků. Pokud ho volali z takových míst k osobní návštěvě, snažil se vždy dostatečně opatřit své boty blátem, v krajním případě je vylepšil průchodem pacientovým hnojištěm, a pak se samozřejmě bez přezutí přemístil až pacientovu lůžku. Chápavější pacienti ho volali už jenom k vystavení úmrtních listů, kdy to pro něho výhodně většinou bylo doprovázeno smutečním „po kalíšku“.
Základem naší stravy byl samozřejmě chleba, který jsme v únosném množství vezli už z Prahy, předpokládajíce, že na hřebeni ke koupi moc nebude. Jak však přibývaly kilometry, tak ubývaly i naše komisárkové zásoby. Když jsme docházeli k průsmyku Paso Pordoi a před námi se vyrýsoval nejvyšší cílový vrchol naší výpravy – Marmolada, bylo nutno obnovit zásoby. V průsmyku jsme nepochodili, a tak nezbylo než sestoupit do Canazei, nejbližší větší osady pod průsmykem. Ale bylo setsakramentsky dole. Desítky serpentin až na dno údolí, to bylo směrem dolů zkratkovitými nábližkami vcelku jednoduché a i rychlé. Vyrazili jsme myslím ve třech s prázdnými bágly, abychom je dole v Canazei naplnili žádaným zbožím. Až potud se vše dařilo, ale bylo nám jasné, že s takovou zátěží se nahoru nemotorizovaně ve zdraví nedostaneme. Problém byl v tom, že i řidiči dobře věděli co jejich miláčky na cestě nahoru čeká. Nikdo nám nehodlal zastavit a už to vypadalo tragicky. Pak se jedno auto slitovalo a doplnilo svou posádku o našeho třetího člena, myslím, že to byla „trojková“ teta Alena. Tož, ostali sme iba dvaja, já a Majdalena s bochníky chleba, rebriňák plný Nemcov sa nedostavil. Dál zase dlouho nic. Už jsme mysleli, že nezbyde než to vydupat pěšky, ale na to jsme se fakt necítili, ani přes naše tehdejší mládí. Nebesa nám v poslední chvíli seslala to nejmenší auto, které na světě jezdilo a v něm dva veselé italské studentíky. Fiat 500 v kabriolet provedení nám zastavil a díky neexistující střeše jsme se do „auta“ vešli i s bágly a náručemi plnými chleba. Už z toho měli oba řidiči neskrývanou jundu a co následovalo dál, to už ji jen násobilo. Prvních pár zatáček to ještě šlo, silnice se zpočátku zvedala pozvolna, ale každá další zatáčka ubírala našemu vozidlu na motorové síle a nám na víře v dobrý konec. V kritických chvílích nebylo moc poznat, jestli jedeme, anebo couváme. Nám a našemu chlebovému doprovodu bylo nad slunce jasnější, že pokud se naše vozidlo zastaví, tak nám nezbyde než to strašné stoupání dolézt pěšky, protože se náš transportér už nikdy nerozjede. V těchto kritických momentech musela celá posádka, víc ale „řidiči“, neb my vzadu jsme se nemohli skoro hnout, zvláštním způsobem pomoci pohonné jednotce. Ten pohyb jednou (10. 12. 2010) v Šípově „Všechnopárty“ pojmenovala zpěvačka Černochová, aby popsala činnost Tiny Turner, která si pomáhala při zpěvu zvláštními pohyby břišní a níže situované tělní krajiny, jako „přišukávání“. Je to dost výstižné. Oba řidiči snad v životě nezažili větší srandu a také zaslouženou radost, když jsme se úspěšně došukali až na vrchol průsmyku. Oboustranně radostně jsme se dojemně rozloučili s našimi zachránci, rozdělili chleba čekajícím hladovcům a vyrazili pod Marmoládu, jejíž vrchol byl cílem dalšího dne. Úspěšné dosažení vrcholu za krásného počasí, a i stejně bezpečný návrat i přes lehké vybavení pouze obyčejnými pohorkami, vytvořily příznivé podmínky pro návštěvu místní restaurace pro movitější a odpočinutější část výpravy. Když se tito pak později večer vrátili do naší společné nocležny, nechovali se zrovna přehnaně tiše. Zejména některé dámy si zřejmě podaly Jardu Tř. na horní palandě, nevím, co s ním anebo jemu dělaly, ale Jaroušek (z opatrnosti blíže nejmenuju) se chichotal, jako by ho za něco braly. Vtom se ze spodního patra ozval někdo se zvědavým dotazem: „Co mu to tam dělaj?“ a následovala též z podpalubí vysvětlující a uklidňující odpověď, no, koho jiného než Petra: “No co, dělaj mu dobře“.
Zpod Marmolady vedla naše cesta přes výstup na Monte Pelmo, kde v jednom místě to nebylo zrovna nejbezpečnější hlavně směrem dolů, což je obvyklé. Při cestě nahoru v tom kritickém místě někomu vyklouzla karabina a ten pohled na stovky metrů dolů volně letící předmět, to nebylo nic příjemného. Vše dobře dopadlo a dorazili jsme ve zdraví a plném počtu do Cortiny, pohlédli jsme zvenčí na známý olympijský zimní stadion, vzpomněli na nešťastný pro náš hokej olympijský turnaj a dorazili na centrální náměstí s nóbl hotely a zaparkovanými koráby silnic zdejší i světové smetánky. Zrovna když jsme očumovali tu krásu, vyjížděl jeden z těch dlouhánů dost nejistě ze zaparkované řady podobných fár. A tu zase projevil svou dobrou duši a ochotu pomoci komukoliv v nesnázích, jediný z nás, zajisté již tušíte, že to byl samozřejmě Petr. Stoupl si za vyjíždějící vozidlo a známými smluvenými pohyby rukou dával řidiči pokyn, že může bez obav stále dál couvat, že mu nic nehrozí. Když Petr usoudil, že je vůz vysvobozen ze sevření sousedních zaparkovaných aut, změnil Petr ten lineární couvací pokyn na rotační pokyn oběma rukama, vyjadřující: „Teď vem plnej rejd …“ V tom okamžiku se ozvalo: “KrChrr-Křap-Ping-chrup a plesk“, veskrze zlověstné zvuky drcených, trhajících se a odlamujících celých světelných ramp toho couvače a i nezúčastněného bočního souseda. Víc už nevím ani já, ni kdokoliv z naší přihlížející delegace. Jako první vystřelil Petr (zřejmě mu došlo, že zbytky našeho kapesného nevydají ani na zametení těch trosek na ulici) a my ostatní jsme ho čile následovali. Když Petrovi došel dech a zastavil svůj běh o život až hodně daleko od centra a my jsme ho dohonili, zněla jeho omluvná věta: „Můžu já vědět, že von tam má úplně jinej rejd, než máme na naší DéKáWě?“ Zase ho to sebralo, avšak určitě i dneska by se zachoval stejně ochotně. Jedinou útěchou mu bylo naše sdělení, že to určitě byl bohatý kapitalista, který si klidně koupí auto nový. Dobrý skutek byl po zásluze potrestán, jak je to nejen v našem kraji zvykem.
Z Cortiny jsme vyrazili kolem olympijských lyžařských tratí k hoře Tofana, na kterou jsme chtěli vystoupit a kde jsme měli strávit 2 noclehy na chatě pod touto horou. Trochu se zkazilo počasí a Tofana nás nevítala nijak příjemně. Na chatě nám dali vybrat, buď jsme mohli spát za 300 lir na postelích, anebo za 150 na půdě na slamnících pod dekami. Vzhledem k naší šetrnosti a plánovanému dvojitému noclehu, jsme zvolili levnější variantu. Neukázalo se to nakonec jako nejlepší řešení. Půda byla průběžná po celém podlouhlém půdorysu chalupy, střecha byla pokryta plechem a dosti to foukalo. To vše dohromady způsobilo, že jsme v noci prakticky oka nezamhouřili. Vítr na jednom konci střechy nabral plechovou vlnu a hnal ji před sebou až na druhý konec střechy. Celou noc nám tak nad hlavou běhala parta zdivočelých štrajchpudlíků a my oka nezamhouřili, ale ušetřili jsme 150 lir na osobu. Ještě jedna příhoda se k tomu noclehu váže. Když jsme začali obydlovat tu půdu, tak ten první, který po žebříku vystoupil nahoru, utržil pecku přímo na komoru. Přímo proti ústí žebříku totiž trčel konec uříznuté krokve, do kterého se v té tmě musel každý lezec trefit přímo čelem. Hned jsme tedy přistoupili k instalaci tlumicího zařízení. Obalili jsme konec té krokve jakýmsi slaměným polštářem, abychom zabezpečili bezbolestný nástup do ložnice. Ráno nás zaskočilo notným podnulovým chladem, Tofana se stala přes noc skleněnou horou a nám nezbývalo než plánovaný výstup odvolat. Zkušenosti té noci nás vyhnaly na další cestu, neboť druhý takový nocleh by nás úplně vyčerpal. Sbalili jsme své věci, trochu jako pomstu za to nevyspání jsme se rozhodli opět vrátit bojovou sílu té krokvi a zbavili jsme ji změkčující ochrany. Potom, co jsme uhradili naši útratu jsme se už chystali odejít, když si kosi z nás vzpomněl (nepamatuji už kdo), že za trámem nahoře zapomněl baterku, a tak se dal po žebříku nahoru. Co myslíte, že se nahoře ozvalo: Bum „Do pr…, kdo sem dal ten trám“.
Už je další rok a tak končím, čeká mne ještě dodělat leccos stavebního na spodku baráku a tak jdu do hajan a doufám, že už si na nic nevzpomenu, i když o nějakých drobtech bych ještě věděl…
Samozřejmě, že věděl. Tomu předchozímu potulování Bulharskem chybí ten šťastný konec toho náhradního OP. Přes hranice to zpátky byla už pohoda, nechat si mne tam nechtěli. Když jsem se vrátil do Prahy a vydal jsem se pro mou novou občanskou identitu, nebyl samozřejmě (z mnou už nezjišťovaných důvodů) nový OP hotov. Oznámil jsem orgánovi, ať už ho ani nedělají, za týden se žením, budu měnit nejen stav a bydliště, ale co já vím, třeba i datum narození, tak ať se tím nijak netrápí, že se stavím až „po“. Abych se však mohl oženit, museli by mi vypsat nový náhradní „občanský papír“. To se jim zdálo moc práce, a tak nad předtištěnou větu v tom původním „bulharském“ potvrzení „Platnost tohoto dokumentu nelze v žádném případě prodloužit“, prdnul orgán bez uzardění razítko „Platnost prodloužena do:…“ a orgán stanovil platnost dva týdny po mé svatbě. Na Staroměstské radnici to vcelku vzali jako fakt, i když na takový papír prý ještě neoddávali. Jen mne mrzí, že se mi nepodařilo orgána v závěru oblomit a dotyčný doklad při přebírání mého OP již v ženaté podobě, získat na památku. Asi uměl číst…
Vláďa Dolejší, T1
