PANTAKOVKY z tisku

text Luboš Beniak, foto Pavel Štajer (Časopis Mladý svět 1980, strana 19) 

Na tribunu usedli zástupci TJ Spartak Soběslav a MNV. Jim patřilo první poděkování, protože bez jejich spolupráce by si v jednom z prvních Ietních víkendů pražští turisté nezasportovali a nepobavili se. 
„Za rozhodčí slibuji, že budeme rozhodovat tak, aby nás závodníci neztloukli.“ 
„Za závodníky slibuji, že se budeme čestně podřizovat všem spravedlivým rozhodnutím rozhodčích.“ 
Po slibech následoval průvod zástupců jednotlivých tras, jimiž byly většinou děti. Dospělí seděli na tribuně, tleskali a chechtali se. Trasy, které z důvodu nízkého věkového průměru vlastní děti ještě nevlastní, se obešly bez nich. 
Poté představitelé TJ TAK Praha, pořadatelé tradičních Pantakoyých her, tyto prohlásili za zahájené. A šlo se soudcovat a sportovat. 
TAK je zkratka Turistického akademického klubu. Vznikl v roce 1963 při fakultním výboru ČSM fakulty strojní ČVUT. TAK jako takový má necelých dvě stě členů, ale k nim se připojuje široký okruh přátel z tras, kteří sice nejsou členy tělovýchovné jednoty, ale občas – nebo i pravidelně – jezdí na její akce. 
Většinou je slovem trasa označeno to, co například ve Švejkovi vystupuje pod půvabným českým názvem „maršruta“. V TAK se trasami nazývají kolektivy, které se daly dohromady na jeho největší o nejtradičnější akci, Stezce. Což je pěší putování k jednomu cíli různými cestami. Partv, které se sešly na jednotlivých stezkách, spolu drží i nadáIe a kromě akcí, jež pořádá TAK pro celý TAK, si organizují menší vlastní podniky.
Sedmnáctá trasa je nejmladší. Tvoří ji část osazenstva Gymnasion klubu, Iidí, kteří většinou absolvovali svazáckou Lipnici a v jejím duchu a atmosféře spolu táhnou dál.
Pantakové hry jsou jednou z největších akcí TAK – Ietos se sešlo sedm set padesát účastníků, z toho sto padesát dětí. Člověk si tam může dosyta ztýrat tělo, ale také se dosyta zasmát. Tomuto dialektickému vztahu mezi týráním a smíchem odpovídají disciplíny i konkurenční „boj“ mezi trasami. 

Sedmiboj mužů je jedním z tradičních sloupů Pantakovek. Poloviční Ludolfův běh je Iépe nechávat si na konec (pořadí disciplín si závodníci určují sami), protože ?/2 km (3,14/2) dlouhá trať dá zabrat víc než třeba pneumatická střelba – plivání ping-pongovým míčkem do dálky. Podmínkou této disciplíny je bezvětří a důkladná dezinfekce tělocvičného nářadí, kterou po sobě sportovci provádějí. Skok vysokodaleký přes Iaťku ve výši osmdesát cm jistě není třeba hlouběji rozebírat. Běhalo se i na 10 000 palců (asi 250 m) a 100 m pod překážkami staženými tak nízko, že přeskočit je by byla Iegrace. No stejně dlouhé trati proběhly i hrátky pro starší pány, při nichž se ze země sbíraly a do cíIe nosily gumové hračky. Šetinův pytlík je plátěná roura sešitá na obou koncích a naplněná kamínky, které se nezdají, ale zaváží. Je to předmět vhodný ke 
všemu možnému, ale ze všeho nejméně k házení, protože v pohybu je neaerodynamický, neovladatelný a zákeřný. Do výsledků se každému započítával Iepší ze dvou hodů. 

Pětiboj žen obsahoval disciplíny totožné se sedmibojem mužů, jen jedna byla speciálně pro dívky: roloběh. V praxi to vypadalo tak, že vpředu se hnalo posilovací kolečko marně zadržované rukama, za ním ryl do trávy půvabný nosík a pak kmitalo dvé štíhlých nožek snažících se udržet zbytek rovnováhy. Přihlížející pánové si libovali, jak hezky se ten den vyvedl, když jim dívky leží u nohou. 

Byrokratická štafeta se stala zlatým hřebem soběslavské škváry. Čtvrtku a dvou- stovku běhali kluci, třístovku a stovku děvčata. Místo kolíku si předávali razítko, tužku a obrovské desky s nápisem „AKTA“, tak obrovské, že je nebylo možné nést, s nimi se dalo jen zápasit. V nich byl formulář, který se na předávce musel vyndat, přizdobit razítkem a čerstvý běžec nebo běžkyně podepsali převzetí. Sedmnáctá trasa postavila štafety dvě: první usilovala o vítězství a nepodepisovala se celými jmény, druhá se zaměřila na dokonalou techniku předávky včetně buřinky, kravaty, žaketu a klotových rukávů. Ani o jedné se nedá říci, že na Pantokovky nepatří. 

WCL neboli Velká cena Lužnice. Třiadvacetikilometrový přespolák. Vítězi jsme tleskali po půl sedmé večer, poslední vítal stadiónový rozhlas o dvě a půl hodiny později. Téměř stohlavý hymnus pevné vůle, na chodidlech posázený puchýři a občas chytaný křečemi. My, kteří jsme neběželi, bychom smekli, kdyby bylo co. 

Splaf yalmar je podivný název, který skrývá velice jednoduchou záležitost. Do Lužnice se hodí skříň, do skříně dva kluci s pádlem a dívka s kýblem. Ona je nejdůležitější, protože pokud neudrží vysokou frekvenci vylévání, začnou všichni tři plavat (většinou prsa) a z dopravního prostředku se stane břemeno tažené kousek nad dnem. 
Všeboj yalmar se stal podívanou, při níž jsme vzdychali „chudák admirál Nelson! Škoda, že těch pár století nepřežil. Taková krásná bitva …“ Posádky přitahovaly soupeře klacky a pak jim do skříní Iili kbelíky vody. Tak primitivně se nebojovalo ani u Salaminy. To ovšem neplatí o posádce, která hasila bojový elán ostatních almar minimaxem.

Cyklistika, kuželky, volejbal a další sporty, někdy obvyklé a pojaté neobvykle, jindy obvyklé o pojaté obvykle, disciplíny vymyšIené jen pro Pantakovky a to tak, že mnoha Iidem by jistě připadaIy jako ztráta důstojnosti, soutěže uspořádané pro děti, protože jejich rodiče nechtějí, aby z nich vyrostli ti, co postávají na nárožích a nevědí do čeho rýpnout – to vše probíhalo na soběslavském stadiónu po celý víkend. Nikdo nemohl určit, kdo je prostý sportovec, kdo rozhodčí a organizátor („bafuňář“), protože všichni byli všechno a bylo jim tak dobře. A pak jeli domů, do továren, úřadů a škol, a těšili se na další pokračování, které přijde tak jistě jako přichází po jaru léto a po podzimu zima