Voda 2025 aneb KaTR
Dohodnout termín vody při zohlednění všech střídavých péčí, škol v přírodě a sportovních i trasových akcí, je každoročně jedna velká agónie, kterou pravidelně podnikáme v lednu na Alčiných horách. Vzhledem k počtu lidí záhy poté vedoucí zájezdu Monika rezervuje lodě a barely a termín je tím zcela neotřesitelně zapsán v myslích, srdcích a hlavně kalendářích. Pak se to blíží, začínáme sledovat předpovědi počasí, ty se nelepší, všichni vtipkujeme, až někomu (mně) bouchnou saze a hodím do placu šrapnel, jestli opravdu tu vodu pojedeme za jakéhokoliv počasí. V pondělí před čtvrtečním odjezdem totiž předpověď pro Sušici hlásí na čtvrtek např. 7 stupňů a déšť. Chvíli se dohadujeme a během dvou dnů se předpověď trochu vylepší a já pochopím, že ano, pojedeme za jakéhokoliv počasí. Kupujeme poslední dva péřové spacáky, které chybí a já se znovu nořím do zimních pytlů, abych z nich vylovila softshellové kalhoty a péřové vesty. Volíme kompromisní variantu, že nejchladnější čtvrtek si necháme jen na přesun a na vodu se spustíme až v pátek.
Ve čtvrtek dopoledne jsme se s roztodivnými zavazadly sešli Na Knížecí u autobusu na jiho-západ. V Horažďovicích jsme málem zapomněli vystoupit, ale nakonec se celá skupina čítající 24 osob z autobusu vyvalila a přesunuli jsme se do příjemného a pochopitelně liduprázdného kempu u řeky. Horažďovice jsou překvapivě pěkné, ale rovněž překvapivě mrtvé. Zašli jsme si na večeři, zažehli oheň a první večírek.
Noc byla chladná, ale ráno probleskovalo sluníčko – to půjde. Nechali jsme vše v kempu a v neuvěřitelných 9.16 jsme ve vodáckém nastupovali do vlaku proti proudu Otavy do Sušice, kde začínalo naše vodní putování. Přebíráme lodě, akumulujeme sluníčko, a protože děti jsou nedočkavé, sedáme do lodí. Dělení posádek je trochu jak týmy do vybíjené: napravo posádky, které jsou domluvené, nalevo ti, co zbyli a nějak to poskládáme. Loni na Moravě jsme měli premiéru s prvními dvěma čistě dětskými posádkami, protože prostě došli dospělí kormidelníci. Letos pokračujeme v trendu: kormidelníci sice nedošli, ale děti už s námi prostě jet nechtějí. Takže vzniká 5 ryze dětských lodí a k tomu také 3 čistě dospělé. Zakládáme Klub trapných rodičů (KaTR) a tetelíme se blahem, jak skvělé a šikovné máme děti. Jedinou cvaklou posádkou jsou ten den samozřejmě dospělci.
Vody není moc – Otava je na hranici sjízdnosti, občas drhneme o dno a musíme do ledové vody. Řeka je liduprázdná, krásná a romantická, bohužel tomu ale odpovídají i služby – krmíme se z vlastních zásob, potažmo pivo a limča “na bezďáka” před Coopem. Na sluníčku se dá, jakmile zaleze a opře se vítr, je sakra kosa. Na jedné občerstvovací zastávce zkoušíme, jak za pomoci tělesného kontatktu udržují teplo kolonie tučňáků císařských.
V sobotu ráno oprašujeme ze stanů a přístřešků jinovatku. Balíme a nasedáme do lodí už na těžko, dneska to bude náročné. Kilometrů jen dvanáct, ale sedm jezů, těžko soudit o sjízdnosti. Nakonec nejkrásnější den. Některé jezy jsou sjízdné a ty, co nejsou, se dají přetáhnout, což činí skvěle sehraný chlapský tým: porada, zachmuřené výrazy, a potom už jen jako květinky předáváme loď na šňůře, svaly hrají, chlupatá lýtka, loď klouže po koruně a je dole, kde si ji zase přebírá posádka. Radost pohledět! Den končíme v kempu v Katovicích, místa spousta, pro děti trampolína, basketový koš a pro všechny moc fajn stánek/hospoda. A vyhlídka na teplou noc – až 6 stupňů! V jedenáct slečny ze stánku zahlásí poslední objednávky, ale neprotestujeme, protože máme domluveno, že ráno přijedou a udělají nám snídani. Zatáhnou okénko, ale nechají nás sedět v dřevěnce, kde se celkem daří udržet rozumnou teplotu. Večírek je velkolepý.
V neděli už jen šest kilometrů do Strakonic. Stále liduprázdná řeka krásně teče, sjíždíme několik stupňů, zablbneme si v brankách na cvičné peřeji a jen těch asi 500 m voleje s protivětrem už bylo navíc. V jednu se vyloďujeme ve Strakonicích na navigaci nad jezem, převlíct, přebalit, vrátit lodě, dojíst zásoby a ve tři nám jede autobus do Prahy. Studené, ale krásné to bylo!
Káča Režná T20
