67. Stezka na trase 1

Tentokrát to bude zpráva tak trochu “ z dálky“. 

Luborova posádka (Ilonka, Věra Šub. a já) kvůli jeho pracovním povinnostem vyrážela až v pátek, díky čemuž jsme propršený čtvrtek strávili v Praze, což jsem já velmi ocenila. Cestovní pátek jsme zahájili obědem U Rychtáře v Novém Městě u Chlumce n.C., následovala kávička a Galerie moderního umění v Hradci Králové a poté dortíky a zmrzlina v kavárně lázní Velichovky. Tady jsme věnovali vzpomínku a SMS zacovidovanému LaDo, který i s ještě nemocnější Madlen musel Stezku odpískat.  Na Klučanku jsme dorazili v 17 hodin, kdy se už dřívější výletníci vraceli z Ostaše a přilehlých kopečků.

Spaní bylo ve dvou patrech rekreačního střediska Klučanka v apartmánech – 3 pokoje se společným sociálním vybavením, pokoje různých velikostí od 4 do 10 postelí.  Mě a Věru Š. ubytovala Hela M. v apartmánu s Hrabalovými, kteří ještě běhali po kopcích. Šmídovi v apartmánu F se Komoňových dočkali až později večer. To už jsme byli na Klučance v plném počtu, tedy 33 dospělých, 7 dětí a dva psi. 

Večeře – rozplavaní španělští ptáčci s rýží – byla až v 19 hodin, tak jsme zjišťovali kde jak teče či neteče voda, kde jsou další umývárny a WC a prohlíželi výzdobu. Bizarnější ubytování jsme za ty dlouhé roky snad nezažili! Jarní Jiřetín u jeptišek měl jen odpovídající svaté obrázky a sošky. Zato tady ve dvoupatrovém objektu, primárně určenému pro dětské tábory a školy v přírodě to byl tak neuvěřitelný mix, jaký se nevidí! Děkuju moc Jimmymu za fotky, že si aspoň zčásti můžete udělat představu. Ve čtvrtek při příjezdu prvních Jedničkářů se ve společenské místnosti sušilo prádlo a stoly byly sdrcnuté u jedné strany. Stěny chodeb a schodišť jsou kromě spousty svatých obrázků a krucifixů plné obrazů všech velikostí od Lady přes Úprku ke všemožným asi místním umělcům, krajinky, portréty, nad schody děkovné dětské obrázky, diplomy za vaření a péči, historie objektu i zprávy ze všech možných období republiky včetně originálu vyhlášení stanného práva v r. 1939 v oblasti kolem Dědova. 1.patro plné diplomů z kdejakých soutěží pálenek a kořalek, které pan šéf, Mgr.Jiří Oudes vyrábí z ovoce všeho druhu. Ale taky ocenění ze soutěže uměleckých fotografií! Na chodbě u pokojů skříně knih, jedna plná jen kuchařek, v dalších cestopisy, detektivky, zeměpisné a cestovatelské publikace, taky pohádky a vědecká literatura. Kdokoli si může cokoli odnést, případně přidat. A všude plno květináčů se zelení, dvě obří akvária, v jednom ryby, ve druhém dvě téměř nehybné želvy. Nikde se nic nezamykalo, přitom se barákem pohybovalo poměrně dost lidí, kteří tu zjevně byli doma, ale bydleli různě po baráku. Někteří příbuzní majitele, někteří s přízvukem pámbuví kdo. Pravda, nikomu se nic neztratilo. Pan majitel je taky originál, vysoký, udělaný chlap, delší vlasy s rozvrkočeným „účesem“ jak výtvarník David Černý, navíc vzadu s dlouhým hubeným copánkem. V dobré náladě ochotný dlouze povídat o kořalkách, výrobě i trvanlivosti nebo o léčivých rostlinách. Nebylo mu ale úplně dobře, tak se mu nálada vrátila až v závěru našeho pobytu. I tak se snažil všechna naše přání plnit (moc jich snad nebylo).

V jídelně a zároveň společenské místnosti byl volně a kdykoli k dispozici pionýrskotáborový čaj, 1,5 l petky s vodou a v průhledné lednici flaštičky s pomerančovými Cappy juice, hořčice a kečup. Na lednici shora shlížel ukřižovaný poloJežíš (od pasu nahoru!) s patřičnou horní půlkou kříže. Ve všech velkých oknech zase velké i malé květináče, monstery, aloe vera, které pan magistr rozmnožuje a doporučuje pro zdraví. V extra kumbále u vstupu do domu se čepovalo a čárkovalo pivo, v pátek bylo k mání i víno. V sobotu záhy obojí došlo a alkohol „tekl“ už jen z vlastních zdrojů. 

V pátek po večeři nás na panáčky a dortíky pozvala Pavla V. k oslavě svých narozenin. K mání byla hruškovice a nějaká chilipálenka. Docela dobře (tedy ne moc) sladká a s lehce pálivou chutí v závěru. Dobré to bylo. Zazpívali jsme gratulační píseň a Živijó. Pavlínce moc děkujeme.

Následně se na chodbě pod velením Lubora a Radany nacvičovala polonéza na trasovou soutěž na Zakončení. Čtyři taneční páry i ústroj měl Lubor domluvené už z Prahy, nebyla jsem u toho, takže bez komentáře. Mořili se tam asi hodinku.

Kolem půl desáté došlo i na hraní a zpívání, muziku držel Mirek se Standou, na kytaru se přidal PaHr a posléze se osmělila i Evička Syslová-Novotná. Vydrželi asi do půlnoci.

V sobotu ráno Klučanku halila mlha a teplota se držela pod 10 st.C. Švédská snídaně nabízela kromě salámové pomazánky a nějakých sýrů taky krevety, matjesy a další neobvyklosti. Časnější strávníci měli na talířích i vajíčka na tvrdo. V kumbále u pípy byly k dispozici kávy, kakao, mlíko a varná konvice. Taky cukr v lehce nedobytné piksle. Jak mi osvětlila jedna přízvuková obyvatelka, cukr je nezdravý, tak se nedá dobře otevřít. To bych asi měla zavést doma.

Během snídaně se mlha zvedla nebo rozpustila a vylíhl se pěkný slunečno-oblakový den s příjemnými cca 16 st.C. Standa ještě zvládl donutit pana Oudese, aby mu zprovoznil velkou televizi, protože šel přímý přenos z MS ve volejbale a hráli jsme s Bulharskem v semifinále (poprvé asi po 50 letech!). Při Standově odchodu na bus do Broumova byl stav 1:1 na sety (nakonec jsme byli na 4.místě). Mezitím první automobilová sekce s veškerou omladinou odjela někam pod kopce a lezli na Božanovský špičák a kdovíkam ještě. Další skupinky vyrážely autem nebo busem do Broumova na prohlídku kláštera a dřevěného hřbitovního kostelíčka Panny Marie, Hrabalovi do Adršpachu a na Hvězdu, Věra Sv. s Hankou J. z Broumova pak busem do Police n.Met. a pěšky podle černobílé mapy z Íčka do Dědova. S asi desaterými dotazy k domorodcům se bez úhony dostaly včas domů. Někteří z těch, kdo přijeli až v pátek, vyrazili pěšky na Ostaš a snad Kočičí skály, ušli asi 13 km. Na to jsem si já netroufla a do města, ve kterém jsem pořád, se mi nechtělo. Potřebovala jsem les a přírodu. Tak jsem se z přestupní busové stanice (náhrada za vlak) u nádraží v Teplicích n.Met. vydala po krásně značené žluté Lachovem mírně do kopečka. Tam volal LaDo, otrávený z covidu a se zvěstí, že Majdalenu málem vezli do špitálu, ale nakonec to udejchala a jsou oba doma. Za Lachovem jsem šla lesem pořád mírně nahoru, cestou jen pár lidí, všichni s houbama v pytlíkách (Češi na procházce s japonským psem) nebo v košících a Ukrajinci v kyblíkách. Hříbky, krásné křemenáče, nádhera. Já houby miluju až na talíři, neumím je, nevidím a nebaví mě je hledat ani sbírat, tak jsem se jen u všech pokochala. Kolem kopce Hejda se žlutá stočila už s kopečka k červené zpod Rovného (nahoře placatej zalesněnej kopec) a po ní pod Ostaší pořád dolů podle potoka Klučanky po kdysi dávno kameny vydlážděné cestě jsem sešla zpět do Dědova. Červená pokračovala vsí podle roubenek, některé domácích, jiné Pražáků s nepatřičně golfovými trávníky. U dřevěného Antonína z Padovy jsem to vzala zpátky a domů, celkem asi 6 pohodových km. Většina výletníků ze všech stran už byla taky doma. Kdyby přidali i své veselé zážitky, bylo by to príma, ale to se asi nedočkáme.

V 17 hodin se u kapličky sv. Anny, kterou jsme měli hned přes cestu, konala slavnostní mše k ukončení turistické sezóny. Domácí obyvatelé k ní nanosili lavice, na ně polštářky a deky a stolek pro pana faráře. Přišlo asi 15 místních obyvatel z Dědova, jedna mladá rodina z Klučanky, Jedničkářů taky 15. Pan farář (myslím, že říkal 61 let!) byl velice usměvavý a neformální, kázání bylo civilní až veselé, ale i aktuální – k Ukrajině i k volbám. Jinak klasická mše i se zpěvem, přijímáním a vším, co k ní patří. Moc príma hodinka. Pan farář před večeří přinesl Luborovi you-tubovou adresu se svými kázáními a vykládal nám tam příhody ze života a vtipy!

Opravu kapličky před lety hodně sponzoroval pan Oudes, drží nad ní i ochrannou ruku, mše je tu na jaře a na podzim, pan farář je kamarád. I jinak je činnost Klučanky s církví propojená, dotacemi, charitou i tábory pro sociálně slabé děti včetně cikánských. U přeborníka v pálení kořalek všeho druhu je to fakt obdivuhodné.

Po sobotní večeři – výborné kuřecí řízky s brkaší – brzy došlo pivo, víno si zřejmě stáhli „domácí“ na oslavu narozenin pana Oudese a svátku jeho bratra Václava (taky jsme mu zazpívali a popřáli). Tak jsme dorazili lahvinky od Pavly (díky moc) a z oslav jsme dostali na ochutnávku nějaké dortíky, v závěru večera i salám, zbytky salátů a rybiček. Zpívalo se a hrálo, tanečníci dozkoušeli polonézu. Krátké hlásání měl PaHr k Zakončení Stezky, program a jiné organizační info. Končilo nás pár kolem půl jedné.

V neděli bylo pěkně od rána, sluníčko a příjemno, snídaně opět rozmanitá, saláty, pomazánka, sýry, salámy. Postupně jsme se rozjížděli, většina auty, snad jen Jimmy pěšky na vlak do České Skalice na Zakončení. Naše posádka rozšířená o Radanu nejprve do Broumova na obhlídku výše zmíněných památek, s krátkým zásekem u country kapely na Svatováclavských slavnostech na rynku. Všechno v klídku, abychom pak s hrůzou zjistily (tedy já a Radka), že Skalice není od Broumova pár km, ale přes 40 a navigace ukazovala hodinu! Tak jsme na Zakončení v letním kině u nádrže Rozkoš dorazili ve 12.50, na jídlo fronty, klobásy snědené, řízečky za 80,- menší než krajíček chleba a na nějaké hovory s kamarády žádný čas. 

Ve 13.13 zahájila Zakončení 67. Stezky Jiřinková polka, krátký a informační projev šéfa 13. trasy Tomáše Rozsívala, po něm ještě kratší pozdrav majitele TAKu Hasiče a TAKová hymna alias Žížaličky. 

Následovalo představení nové mladé trasy 24 – třetí TAKová generace!! Skoro děti, super! Je jich asi deset. 

Pak už jen info k trasové soutěži – polonéze. Jednička jako vždy první, 60 vteřin, z toho 30 fanfára na nástup a 30 na vlastní tanec! Muzika šla nějaká jiná, pak se ta správná přerušila a když konečně šla ta správná celá, nebyl jasný předěl mezi fanfárou a tancem, vteřiny si rozrušení tanečníci neměli šanci spočítat, tak se začínalo asi 3-4krát! Další trasy už byly ve výhodě, že věděly co a jak, i tak se muzika pořád zasekávala, leckteré trase šla tutově 2x za sebou. Naše páry byly podle instrukcí, které jsme dostali před Stezkou, aspoň náznakem v dobovém, děvčata stejné dlouhé fialové sukně a bílé halenky, ve vlasech jiřinky, pánové černé kalhoty, bílé košile a červené šerpy. Po původních obavách i tanec dopadl podle našeho mínění moc dobře a proto jsme se cítili dost ukřivdění, když jsme nezískali ani třetí místo! Zaslouženě vyhrála T9, kde šla v polonézovém kroku slečna Hortenzie s tanečníkem, proti nim babička se dvěma vnoučaty, všichni patřičně vystrojení. Ostatní trasy už to braly spíš jako recesi, sice některé vtipnou, ale i tak nám to přišlo nespravedlivé. 

Závěrem tanečních produkcí vystoupili jako debutanti ti nejmladší – trasa 24! 4 děvčata v růžových tričkách, 4 kluci v černém, tancovali něco jako polku v řadě na písničku Vysoký jalovec, holky spolu, kluci spolu (při otočkách), bylo to moc pěkné a veselé. A byli všichni stejně, perfektně v rytmu!

Soutěž Myší byla ohlášená jako že musí mít jen „šťastnou ruku“. Děvčata si vytahala z klobouku čísla a pak jako v tombole vyvolal pořadatel číslo a podle toho byla cena! Všecky dostávaly buď fotky hereček jménem Jiřina na formátu A4 (Simona byla jako první a dostala Jiřinu Švorcovou!) nebo hlízy jiřin-kytek v pytlíku. Jen tři poslední dostaly navrch flašku rumu Republika. No a to byl konec Zakončení, muzikanti do začátku společných zpěvů hráli novou Stezkovou píseň ze zakončení v Krkonoších, kterou jsme se pořád nenaučili (jen Mirek ji umí pořádně i se slovama). Někteří jsme se šli honem najíst, když jsme to nestihli předem, mezitím Simona zorganizovala společné foto, kde je nás (jich) něco přes půlku. 

Lubor chtěl hned (jako leckdo další) odjet, hraní a zpívání v letňáku asi v krásném slunečném počasí pokračovalo nejspíš až do 16 hodin, kdy se pěšáci vydali do Skalice na vlak s odjezdem do Prahy v 17.01.

Stezka se i zásluhou počasí opět vydařila, 13.trase díky, všem Jedničkářům, kteří se zúčastnili, taky. 

Příští, 68. Stezka bude na jaře 2026, hledá se organizátor a námět na kraj, kde by se měla konat.

Howgh, Olina 2.10.2025    

Můj příspěvek z báječné Stezky.
Jimmy, trasa 1
https://eu.zonerama.com/Jirjo/Photo/13939134/567687375