A nebo takhle

aneb poněkud kacířský příspěvek do diskuse o autorských poplatcích

Většina z Vás to nejspíš nezaregistrovala vůbec nebo nanejvýš okrajově, ale já jako hospodský a navíc viceprezident profesního sdružení HOREKA jsem tomu čelil v první linii, když před několika lety nastal frontální útok na hospody, penziony a hotely kvůli autorským poplatkům, a svým způsobem doznívá dodnes. Nemám nic proti institutu duševního vlastnictví, ani proti tomu, aby umělce jejich dílo živilo. Ale to, co tehdy nastalo, nemá obdoby. Každý jistě zná ochranný svaz OSA. Ale tehdy vzniknul taky Intergram (interpreti, čili zpěváci), OAZA (ochranný svaz zvukařů (!)), z hibernace se probrala Dilia, která chtěla poplatky za uplatnění výtvarných děl v televizním vysílání, a nechyběly snahy, aby hospody platily zvýšené koncesní poplatky za televizi v době sportovních přenosů z MS v hokeji nebo fotbale. Každou chvíli mi někdo vlezl do hospody a nutil mě podepsat smlouvu o odvádění poplatků, aniž by zjistil, že v hospodě nemám ani televizi, ani rádio, ani jiný zdroj hudby. Jednou chtěli odvod poplatků, když zjistili, že si kuchař v kuchyni při práci pouští tranzistoráček, který si přinesl z domova, jindy se tvrdě dožadovali podpisu smlouvy kvůli tomu, že mám v hospodě piáno, a nebo aspoň poslali výhrůžný unifikovaný dopis, který začínal slovy: Místním šetřením ve vaší restauraci bylo zjištěno, že…a že tudíž porušujete ustanovení zákona…A tak jsem tehdy na toto téma napsal fejeton. Podle mě je aktuální dodnes.

Hostinský pan František Břicháček, majitel nevelké restaurace v Horních Psohlavcích a jinak aktivní člen profesního sdružení Hostimil vyčerpaně zaparkoval stárnoucí škodovku před svojí restaurací a zamířil dovnitř. Měl za sebou – kromě jízdy v nekonečném štrúdlu ráno do Prahy a teď zpátky – jednání na Ministerstvu kultury, v Parlamentu, v sekretariátu Sdružení Ochranných Sdružení a posléze tiskovku v centrále Hostimila. S dvěma šanony agendy k problematice autorských poplatků nasbírané za poslední dva roky nemotorně prošel dveřmi do nepříliš plného lokálu, kde jej již netrpělivě očekávala manželka, která se za jeho nepřítomnosti musela chopit vedení manželova podniku. „Máš tam návštěvu“, řekla místo pozdravu a hlavou pohodila směrem k bývalé komoře za výčepem, které se trochu nepatřičně říkalo kancelář. Na němý tázavý manželův pohled odpověděla stejně němým pokrčením ramen.

Na jediné židli kanclíku se rozvaloval vlasatý mladík. „´brej večír, šéfe“, pravil uctivě. „Nebudu zdržovat, vemem´ to zkrátka“, pokračoval, aniž by čekal na pozdrav. „Já zastupuju sdružení Scissors and Needles na ochranu zájmů nezávislejch uměleckejch krejčí“, drmolil naučeně, „a přišel sem s váma uzavřít smlouvu na poplatky za užití krejčovkýho díla“.

Pan Břicháček upustil šanony na psací stůl a s pocitem počínající mdloby sklesl pozadím na jeho hranu. „Ale já nešiju u krejčího“, zahájil chabou obranu. „Já si kupuju konfekci“, dodal a odhalil vnitřní stranu svého saka s dosud patrným logem podniku Oděvy Prostějov.  „To néni za vaše kvádro“, usmál se mladík shovívavě, „ale v lokále vám jede telka, ne? No a řekněte, kdo by se koukal třeba na Goťáka, kdyby neměl pořádnej vohoz. No a to je užití duševního vlastnictví, žejo…“, dovodil mladík a ze svého elegantního kufříku vytáhl papír připomínající formulář. Panu Břicháčkovi se viditelně přitížilo. Mladíka to trochu rozhodilo – na zdravotní komplikace nebyl nachystán. „Klid, šéfe“, konejšil hostinského, „já to tady nechám, v klidu to podepište a já se tu stavim zejtra, jo?“, klidil se mladík ze dveří. Ty se však za ním nestačily dovřít, protože dovnitř nakoukla roztomilá slečna. „Dobrý večer, pane vedoucí“, zašvitořila. „Náhodou jsem šla okolo a všimla jsem si televize ve vaší restauraci. Já jsem ze sdružení Femina Nuda, které zastupuje zájmy tanečnic a hereček por…“, trochu se zarazila, „a hereček filmů pro dospělé“, nabrala opět rovnováhu. „Jistě chápete, že nahota výrazně zvyšuje atraktivnost televizních pořadů a tím tedy také vašeho podniku“, mrkla na Břicháčka spiklenecky, „a tak bych s vámi ráda uzavřela smlouvu na odvádění poplatků za použití nahoty v televizních programech“.

Ve Františku Břicháčkovi se cosi zlomilo. Hlavou mu proběhla živá vzpomínka na první návštěvu zástupce sdružení OSA před třemi lety, které na jeho seznamu figuruje na řádku s pořadovým číslem jedna. Aniž by otevřel šanon, zjevil se mu tento neblahý seznam před očima. Pod sdružením OSA následuje Intergram, Dilia, OAZA – sdružení zvukařů, Mascara – sdružení filmových a divadelních maskérů, Ponytail – sdružení vlásenkářů, Tyristor- Asociace výrobců elektronických součástek do televizních přijímačů, Rin-Tin-Tin – sdružení majitelů cvičených zvířat, Stunt – sdružení filmových kaskadérů, a seznam končí na řádku s číslem 14 sdružením Hortus zastupujícím zájmy uměleckých zahradníků pro filmové záběry v plenéru. „Takže s tím klukem a touhle křehulkou by jich bylo šestnáct…“, přemítal Břicháček. Jeho organismus zavlažil adrenalin.  Byl ze staré školy a -s výjimkou té své vlastní- se k ženám choval zpravidla uctivě. „Ven!“ zašeptal. Vzápětí s nebývalou razancí vyrazil kolem překvapené dívky do lokálu. Zamířil nejprve do výčepu a jediným hmatem vylovil z regálu rádio. Přívodní šňůra vyskočila ze zásuvky. S televizí na konzole v rohu lokálu to nebylo tak snadné. Břicháček chvilku zápolil s anténním kabelem. „Miluji tě. Dej mi ještě jednu šanci!“, dožadoval se seriálový fešák na obrazovce. Břicháčkovi došla trpělivost a použil kapesní nůž. Repliku peroxidové blondýny ani následující reklamu na pastilky proti odstávání uší již hosté neviděli a neslyšeli. Přístroj byl starší a patřičně těžší, ale Břicháček to nevnímal. Naložil si jej na rameno, vyběhl z hospody ven a za pár okamžiků spočinul přístroj na zadním sedadle škodovky. Odveze ho k mladejm, beztak tuhle říkali, že budou muset dát nějakou televizi klukovi do dětského pokoje…

Břicháček se vrátil do lokálu. „Ven!“, zařval teď už z plna hrdla. Slečna se dala na vyděšený ústup a v lokále vypuklo ohlušující a rozpačité ticho. Jako první je porušil starý Bauer od stolu štamgastů. „Fando“, oslovil hostinského, „tys´ tady míval karty, viď?“ Za pár okamžiků už je láskyplně míchal. „Tak co, dáme si pauzíráka nebo čtyřku?“ oslovil své spolustolovníky. „Hele, kluci, zmáčkněte něco“, oslovil traktorista Venca Mrázek partu trempů v rohu. Z hromady usáren a zelených bund čouhaly krky dvou kytar ve futrálu. „Fakt můžem?“, rozzářil se lehce šedivějící chlapík s šerifskou hvězdou na košili. Za okamžik již lokálem a bílou peřejí táhli lososi a jakési ženě byla adresována prosba, aby si dala prsten za klobouk. Snažení party nezůstalo bez odezvy a do rohu začaly putovat tácky s veselými panáčky. „Jé, já skočím pro kluky. Voni lajnujou hřiště na zejtra“, napadlo náhle Pepíka Tomanů, jinak gólmana místní jedenáctky. Během několika minut byl zpátky s asi půl tuctem kamarádů. Objednávka stíhala objednávku. Paní Břicháčková, která doufala, že s manželovým návratem bude vysvobozena, se domů už nedostala. Něco takového se tu neseběhlo dost dlouho a nemohla v tom přeci manžela nechat plavat samotného…

Bylo už po půlnoci, když manželé konečně douklidili lokál. Pan Břicháček spokojeně spočinul pohledem na baculaté kasírtašce. Tak takovouhle tržbu měl naposled o posvícení. Potom jeho oči ze zvyku zabloudily ke konzole v rohu. V tom se rozzářil šťastným nápadem. „Že mě to, pitomce starýho, nenapadlo dřív“, zajásal. „Elektrika tam je a ta konzola je bytelně udělaná“. Takových let po tom toužil a neustále odkládal, protože pořád nevěděl, kam to dát. Ale teď už konečně ví, kam si postaví to akvárium…

Aleš Dočkal