Stezka Vulkanická aneb Ústí ze všech úhlů
Mám kamarádku, která se rozhodla opustit teplo kanceláře a dala se na tvrdý chleba řidiče autobusu. Jezdí pro Ústecký dopravní podnik. Hrozně ráda čtu její zážitky z práce. V pátek takhle na společnou skupinu psala, že včera veřer s ní do Valtířova jela nějaká kapela a že teda basu ještě nevezla. Z Valtířova jsme právě odcházeli ze společného noclehu s T23.
První den Stezky jsem naplánovala s prohlídkou hradu Střekov, na který už jsem tolikrát zálibně hleděla přes řeku z vlaku. Tak se tam konečně podívám. Střekov nezklamal, prohlídka s papírem v ruce po vlastní ose úplně ideální. V bistru jsme si dali pivo a burgr a pak jsme celý den různě opouštěli Ústí nad Labem a zase se do něj nořili. Bylo moc zajímavé, vidět, co všechno a jak rozmanité Ústí je. Zanedbané a vybydlené staré město, prvorepublikové německé vily rozbíhající se do úzkých údolí, bytovky zanořené skoro v lese, sídliště na kopci podivně trčící ze středohořské krajiny, průmyslové areály, vlaky, nádraží a vlečky. Půvabný kopec Sedlo, zpátky do Ústí, hospoda ve Svádově a pak po hraně kopce do Valtířova s hrobkou Chotků. V místním kempu jsme se potkali s Třiadvacítkou na společný nocleh, dali si krásný hudební večírek a ráno jsme si šli po svých.
V sobotu jsme se vydali přes hřeben s cílem ve Skalici kousek od Litoměřic. Cestou nás několikrát míjel závod veteránů – krásná auta i motorky s posádkami v dobových kostýmech. Liduprázdnou krajinou se střídavě podmračeným nebem a s nezbytnými výhledy mj. opět na Ústí jsme putovali na Lucemburkův kopec, kde nás vcucla místní občerstvovna. Dřevěná bouda plná veteše a za pípou pábitel jak od Hrabala. Viděli jsme sbírky snad úplně všeho – krabičky od sirek, odznaky, lyže, plíšky na valašky, přečetli jsme si dobový tisk a dozvěděli se úplně všechno ze života a historie místního fotbalového klubu i česko-německého soužití. Ceny retro, v nabídce utopenec, ale “chleba jsem dneska zapomněl přivézt”. Nakonec se pán zeptal, jestli jsme nějaký turistický oddíl, že má v Ústí kámoše a ten pořád vykládá něco o Sedmnáctce. 🙂
Po hodině jsme se utrhli, ne tak jiná sekce, která zůstala v zajetí do pozdních odpoledních hodin a pak si zbytek trasy dala trochu poklusem. Několikrát jsme se ještě zhoupli a přes pastviny a výhledy na celé středohoří, přes hodně divnou obec Lbín jsme sklesali do Skalice. V hospodě nás “přivítala” ne zrovna přívětivá hostinská se synem, který vypadal, že obec opustil jen párkrát v životě, a asi proto v nás vkládal všechny své představy o tom, jak má vypadat a co má dělat turista. Paní hostinská ale nakonec roztála, dostali jsme skvělý závitek s rýží a dokonce jsme se dopátrali, že v patře je sál, který si můžeme pronajmout k noclehu a nemusíme spát v průchodu nebo na zahradě. Večer jsme poměrně netradičně strávili venku u ohně.
V neděli už jen přes místní slavné bílé stráně, jedna hudební zastávka nad Litoměřicemi (tematicky k výhledu zaznělo od Mňágy “vylejzá slunko nad panelák…”) a spustili jsme se dolů. Káva a zákusek na náměstí a hurá na zakončení. Pěkné to bylo, krajina drsná a čarokrásná, Litoměřice živé a malebné, stezkový vlak tak akorát dlouhý. Pěkné to bylo.
Káča Režná T20
