Info ze 68. Stezky v Máchově kraji – 7.-10.5.2026
Ahoj všem,
vzhledem k tomu, že společné vlaky i na cestu tam stejně jako společné putování všech účastníků s veškerou bagáží z místa na místo jsou TAKovou dávnou historií a taky vzhledem k mému tempu chůze bude zpráva z 68. Stezky opět poněkud jednostranná. Ale pokusím se. Rozhodně po těch 57 letech s TAKem po návratu spaní na zemi a mytí u pumpy na dvorku hospody netoužím a nevolám a ještě jednou Tomášovi moc děkuju za postýlky, vyhřáté pokoje i jídelnu a báječnou péči personálu v RS Aero Holany u Milčanského rybníka. Roky holt dělají své.
A protože psát stručně, jak známo, moc neumím, bude to asi hlavně info pro ty, kteří už s námi na Stezky jezdit nemůžou nebo mají zrovna nějaký jiný důvod. A snad si to celé přečte i těch pár „mých fanoušků“, kteří mě nabádají, ať píšu dál. Těm, kterým je to moc dlouhé, se omlouvám.
Ve čtvrtek 7.5. bylo nevlídno a pršlavo a hlásili na odpoledne trvalý déšť zejména tam, kam jsme měli namířeno, tak Lubor posunul čas odjezdu o dvě hodiny až na 12.15 od stanice metra Luka. Ve složení Lubor, Ilonka, Věry Š. a V. a OK jsme ve 12.30 vyrazili k severu. Namířeno jsme měli na Mělník, kde se na zámku provádí v sudé hodiny, což se nám na 14 hodinu podařilo stihnout. Starší pan průvodce nás protáhl zámkem Jiřího Lobkowitze, povídal pěkně, po více než hodině jsme s ním diskutovali ještě na nádvoří (zvl. Lubor). U kafírny na nás čekali Liškovi s rezatou Gábinkou, psali jsme si při příjezdu smsky, tak nás přišli pozdravit a domluvit se na páteční výlet. My jsme pak šli na kafe, Eva s Jirkou a psiskem domů. Na další cestě občas přeprchlo a všude byly kromě vyhlídek na kopce Středohoří docela vydatné louže. V Aeru Holany jsme přistáli v 18.15, kde se nás hned ujal Tomáš, aby nás ubytoval. Leccos bylo jinak, protože místo avizované „nějaké maringotky“ jsme dostali jeden 2L pokojíček navíc, navíc ale taky přijel neohlášeně Petr T., takže Tom formou Kulového blesku překutal velkou část ubytovacího pořádku, aby všichni měli pelíšek zajištěn. Zvládl to perfektně. Díky.
Večeře už byla k mání, většina Jedničkářů byla u stolů a cpala se po bramborové polívce gulášem s kolínkama. Obojí bylo výborné, stejně jako veškerá následná strava, podávaná v časovém rozpětí snídaní 8 – 9.30 (skvělé švédské stoly průběžně doplňované) a večeří 18 – 19 hodin. Super systém, že jsme nemuseli být všichni najednou na místě. Taky jsme v Aeru nebyli sami, ale s dalšími hosty. První večer byl hlavně ubytovávací a povídací, jen Henry s kytarou hrál nejdřív asi pro pět, postupně tak pro 15 -20 lidí ve vstupní místnosti s kulečníkem. Před půlnocí už byli všichni uložení, sjelo se nás 36, z toho tři děti – Eliška a Štěpánka od Syslů a Terezčin Daník.
V pátek 8.5. jsme se ve většině sešli u snídaně hned po osmé, Tomáš vymyslel pěkný výlet údolím Pekla po červené značce, odjezd auty stanoven na 9.15, směr parkoviště u hospody v Zahrádkách. Z Mělníka dorazili Liškovi a čekali na Pavla H. se Simonou. V Zahrádkách už většina nevydržela čekat, až dojedou a vyrazili k zámečku na červenou. Podle fotek soudím, že se dostali i do zámeckého parku, areál má v držení Univerzita Karlova. Na poslední vozidlo jsem čekala já s Věrou V. , do parku už bylo zavřeno, tak jsme se všichni sešli u skalního bytu hned na kraji Pekla. Tam ovšem střeva zadržela pro změnu mě a Věra V. si přezouvala botky, počkali na nás jen ti Lišáci a Hrabalovi. Pavel po operaci nártu chodí taky pomaleji než u něj bývalo zvykem a tak nám všichni utekli a v šesti jsme se v doprovodu čtyřnohé Gábinky šmrdolili v pohodě Peklem podél Robečského potoka. Bylo celý den pod mrakem, ale nepršelo a v údolí nefoukalo, teplota na chůzi tak akorát, moc jsme si to pochvalovali a užívali světle zelenou jarní přírodu s kvetoucími jablůňkami a šeříky. Taky konvalinky začínaly nakvétat a skály kolem byly pěkné, ne úplně natěsno, abychom si o ně dřeli ramena, ale hezky na prohlížení. Pěkné roubenky byly v části Karba, kdysi to byla celá ves. Cestou nás předbíhala čtrnáctka a kus čtyřky, proti chodili výletující pionýři, co vypadali jako skauti a taky se tak pěkně chovali. Tak jsme s kdekým poklábosili. Po poledni jsme dorazili pod vyhlídkovou Skautskou skálu, Pavel se Simčou si k ní na vyhlídku vyšplhali po vzoru T 14 prudce dokopečkovou nábližkou. My s Věrou a Lišáky jsme po červené dorazili pod skálu Černá ruka, kde bylo kládové sezení kolem ještě doutnajícího ohniště! Už nám kručelo, tak jsme poobědvali ze skrovných zásob a protože na dlouhé sezení byla zima, pokračovali jsme dál po červené. Cestou byl pomníček 17 obětem pochodu smrti na konci války a o kus dál na křižovatce se žlutou značkou další pomníček zastřeleného italského zajatce. Chvíli po nás sem dorazili i Simča s Pavlem v doprovodu dlouhé Hanky ze čtyřky. Ta ale vyrazila za svými do České Lípy, zatímco my jsme odbočili na žlutou do Sosnové. Po necelých dvou km ale do jediného možného busu na Zahrádky bylo příliš času, chytré telefony tedy vygooglily bus 400 ze Střížkova do Varnsdorfu a s ním jsme popojeli jednu stanici do České Lípy. Z busu se s námi vykutálel i Jirka V. s kytarou! Odskočili jsme si na klobásu a kafe do nádražního bistra a s další Jedničkovou bandou pak zaplnili bus v 16.10. Někteří jsme jeli do Zahrádek k autům, ostatní jeli dál do Holan a po červené domů asi 2 km pěšky. Liškovi odjeli do Mělníka spokojeni s aspoň jednodenním výletem. S večerem doplnili stav Jedničkářů ještě Komoňovi a PaSovi s Janou Snopovou a Jiřinou Heroldovou.
K večeři byla výborná knedlíčková polívka a knedlíky s masem a omáčkou, během ní přijeli jako príma překvápko na návštěvu liberečtí Kettneři Jana s Petrem. Takže po jídle klábosení, Petrovi půjčila Radka kytaru a večer proběhl ve zpěvu se třemi kytarami – Henry, Jirka a Petr. Petra později vystřídala Radka a zapojila se i Evička Novotná. V předsíni jsme někteří trochu vymýšleli úkoly a vystoupení na Zakončení. Kámen s příběhem a scénku z vulkanické činnosti ve Středohoří. V průběhu večera dojel v krásně zeleném veteránu Super něco (nepamatuju si název) Milan K. ze své chalupy u Zahrádek. Autíčko nádherný, vymazlený, obdivujeme. Bar v jídelně fungoval celodenně, ceny rozumné, tak jsme neseděli na sucho, prima večer. Milan (93!) až kolem jedenácté odfrčel do tmy se zvukem a odšťuchem jak ve formuli jedna, Kettneři po delším loučení (kdoví, kdy se zase ukážou) asi v půl dvanácté. V asi sedmi lidech jsme s Jirkou zpívali do 0.20, kdy už kolem nás rovnali židle a jasně naznačovali, ať už jdeme spát. Jirka odešel s Olinkou V. a Milenou, nějak ho v chatičce ubytovaly, v sobotu dopoledne se zas vracel za vnučkou Eliškou do Prahy.
Sobota byla o fous teplejší, ale slibované sluníčko se ukázalo až k večeru. Automobilisti odjeli do vsi Obrok a odtud opět na výlet do skal, lezli po dřevěných žebřících, pak prý chodili nějak horem, to si moc neumím představit. Druhá parta se vydala přes zříceninu hradu Milčany (Vítkovec) opět po červené mezi rybníky ke kamennému mostu, kde čtyři z májových koťat (Věra S., Hanka J., Olinka V. a Vašek H.) začali slavit lahvinkou prosseca. Tak jsme jim pomohli. U dalšího mostu, kde na kamenném zábradlí seděla z jedné strany jakási kamenná víla a z druhé něco jako žabák Kvak v kalhotách a s brontosauří hlavou, jsme se rozdělili. Já s Věrami Š. a V. jsme pokračovaly po červené ke Stvolínkům, ostatní to vzali po doporučené cestě mezi loukami pod vedením Jimmyho a Vaška zpět a do Holan do hospody. Do Stvolínek jsme nedošly, jen k Nebeskému rybníku se skálou nad ním, ze které dřív vesničani shazovali na jaře do rybníka slaměnou Smrtku. Tak se to tam jmenuje Pod Smrtkou. Tam jsme poobědvaly a chystaly se na zpáteční cestu, Věra Š. ulevovala svému kuřímu oku, které na prsteníčku nohy div nemrkalo! Zpětně jsme ji obdivovaly, že s tím vůbec může jít a nehekat a nekulhat! Zpátky jsme to vzaly příjemnou cestou po cyklostezce, kde v Malém Boru býval hostinec, ale už není. Doma jsme byly v 16.30.
Do večeře jsme odpočívaly převážně v postelích. Přírodní kuřecí řízek s pepřovou omáčkou, dušenou zeleninou a hranolky neměl chybu a sotva jsme dojedli, zvali májoví oslavenci k ohni na břehu rybníka na panáky – fernet, becherovka, griotka, slivovice a nevím, co ještě. Nejdřív jsme ale vzpomněli na Jirku Sysla, Henry zahrál písničku. Pak výše uvedení oslavenci doplnění o PaSe a Ivanku S. nalévali a ťukali jsme na zdraví. Jen na něco přes hodinu přijel opět Milan K., tentokrát se stříbrnou krásnou Jawou, autem z roku 1936, řídil prazeť Honza (manžel vnučky), doprovodným vozidlem dorazila i dcera Klára. Odjeli brzy, na chalupě měli rodinnou sešlost. My jsme u ohýnku vydrželi s Henryho a posléze i Eviččinou kytarou do půl desáté, pak už bylo chladno, tak se leckteří trousili do chatiček a pokojů, asi větší polovina se nás sešla v jídelně. Nejdřív proběhlo hlásání, jak to bude se slezinami v létě, to jsem psala v minulém mailu, a pak co se bude dít na Zakončení v Litoměřicích. PaHr taky kontroloval, kdo s kým jak odjíždí, aby někdo v Holanech nezkejsl plonkovej. Postupně jsme se rozcházeli, poslední opět v 0.20.
Nedělní ráno nás přivítalo sluníčkem a bylo krásně a teplo celý den. Po snídani balení, s některými loučení, do deseti jsme byli na cestě, většina přes krásné městečko Úštěk. Kostel Petra Pavla, galerie s kafírnou, plno obrázků kdekterého ze známých výtvarníků (Jiří Slíva, Tomáš Bím, Ringo Čech, Iva Hütnerová a fůra dalších). Někdo kafíčko, někdo synagogu na druhém konci náměstí. V chodnících bronzové destičky jako upomínky na tady natáčené filmy. Kolja, Rebelové, další 3 si teď nevybavím. V Litoměřicích na Střeleckém ostrově už bylo těžké najít místo na zaparkování, ale povedlo se. Lidu plno, usměvavá děvčata z pořádající T26 vybírala kameny s příběhem a předávala stravenky (2×50 Kč) a odznaky. Museli jsme si trochu počkat, Pavel se Simčou jeli vlakem a dorazili ve 12.30. Párky v rohlíku, klobásy, polívky gulášovky, zdravení s kamarády, pak čtení příběhů kamenů všech tras, vystavených u pódia letního kina.
Ve 13.26 uvítal přítomné šéf T26 Jirka Valda jun., sdělil organizační informace na celé odpoledne a předal slovo majiteli TAKu Hasičovi (Petr Kříž). Ten nás taky uvítal a oficiálně zahájil Zakončení 68. Stezky. Zazpívali jsme si hymnu – Žížaličky a slovo převzal dlouhán Ondřej Šimůnek (zvaný Šimon), který svižně a vtipně vedl a moderoval všechny soutěže.
První byla trasová soutěž, po našich protestech při minulé Stezce šla v opačném pořadí – Cyklo, 24, 23 …. 1. Zadání znělo „Živý obraz na téma Vulkanická činnost“. K tomu krátký, úderný název. Většina tras měla stejně jako my nějaký způsob sopky a jejího soptění nebo jiného sopečného chování. Oceněny byly tři trasy (odměny byly u všech soutěží 2litrové flašky piva VULKÁN), T5 s jediným odlišným pojetím – „Vznik Českého Středohoří“: 9 ženskejch leželo na břiše, pak se začaly kroutit a šmrdolit, až se otočily na záda a vznikly různě velké a tvarované kopečky! Výkladem doprovázel šéf trasy Tomáš Charvát. Super nápad. Dál byla oceněna nejmladší T24 (3.TAKová generace našich vnoučat, která vznikla loni) s názvem „Erektilní dysfunkce“ a T3 a její „Studená láva“. Naše „Zrození Milešovky“, která tryskala papírové koule velikosti tenisáků z rukou Mileny, skryté v sopce z Jedničkových těl, bylo dobrou konkurencí všech ostatních sopek.
V průběhu soptění se za trasy hodnotily Šutry s příběhem, které každá trasa odevzdala na začátku pořadatelkám u vstupu. Na předtištěném formuláři byl na půlce A4 prostor pro kámen, nalezený v průběhu Stezky, v druhé půlce papíru příběh ke kameni. Vystaveny byly anonymně před pódiem pod písmeny A,B,C…, každá trasa měla hlasovat pro tři šutry jiných tras. Náš příběh byl o ledvinovém kamínku, o který zakopávali pánové na WC po vypitých pivech. Přesný text si nepamatuju, kamínek byl tak 1x1x0,5 cm, vzhled kontrolovala zdravotní sestra Pavla V., příběh dal do kupy kolektiv Milena, Olinka V., Lubor, PaHr, Simona a snad i další, nevím přesně. PaHr mě pověřil hlasováním, po konzultaci s několika čtenáři příběhů jsem nahlásila písmena D, K a N. Vyhrály trasy na 1. místě pořadatelská T26 (K) se šutrem cca 15x10x10 cm a s veršovánkou o tom, jak se kámen někomu nakutálel do boty, o 2. a 3. místo se dělily trasy T16 (D) s kamenem, o který ve veršovaném příběhu zakopl Moravec, a T17 (G) s kusem jakoby ohořelého dřeva a dlouhým příběhem o jeho vzniku.
Následovala soutěž Rytířů, výhodu měli mít ti, kteří toho v kraji hodně nachodili a něco si pamatují. Do boje jsme vyslali Láďu Dolejše, protože si tolik pamatuje. Bylo to terno, pánové dostali papír a tužku a Šimon jim ve velice svižném tempu četl jména kopců a hor, každý název dvakrát a měli určit, jestli patří do Středohoří nebo ne. Kopců bylo 26, já bych si věděla rady akorát s Milešovkou a Etnou, zatímco dál figurovaly kousky jako Ovčí kopec, Kočičí kopec, spousta jmen, které jsem v životě neslyšela, nějaké alpské hory, ale taky Altvater, což značilo Praděda a podobné chytáky. Z 22 Rytířů jen tři věděli nebo uhádli shodně 20 názvů z těch 26, mezi nimi LaDo!! Gratuluju a obdivuju! Ostatní znalce a jejich trasy jsem si nezapamatovala. Pivo dal Láďa kolovat, ale jak ho nepiju, nevím jak chutnalo, snad bylo dobrý.
Na závěr proběhla soutěž Myší – práce s výrobkem firmy Vulkan. Při přípravném vyjednávání, která z dam se toho zhostí, padl návrh na Pavlu V., která bez přemejšlení vyhrkla „Jo, Primeros! Beru.“ A s tím se nakonec taky „pracovalo“. Dámy měly na startovní čáře kondom vybalit a nějakým způsobem dohodit co nejdál v určené výseči (téměř celé jeviště). Kočka z T26 pantomimicky předvedla, co se nesmí – balit do něj kámen, lít vodu, používat jiné pomůcky než ruce nebo pusu k nafukování a podobně, pak ukázala různé možnosti „dopravy“ – prostý hod, vystřelení jako z praku, nafouknutí a vypuštění… Sama pak soutěžně „dostřelila“ kondom sobě málem pod nohy! Pěkný divadýlko a pak už to šlo ráz naráz. Způsoby různý, něco šlo mimo „hřiště“, většina moc daleko nedoletěla, jen vítězka „dostřelila“ skoro přes celé pódium! Myslím, že to byla T20, ale krk za to nedám. Naše Pavla v závěru dostřelila docela slušně, ale přešlápla čáru a byla diskvalifikovaná.
A to byl konec soutěží, bylo 15 hodin, celé Zakončení trvalo kratší dobu, než jsem já ho tady dokázala popsat! Do vyklizení kina a odchodu na vlak (od nás asi 6 lidí) zbývala hodina na hraní, zpěv, jídlo a povídání s kamarády. K vlaku to bylo snad jen přes vodu (byli jsme na ostrově). Spáchali jsme společné trasové foto, rozloučili se a my jsme s Luborem odjeli do Prahy. Vlak i veškerou organizaci si v TAKové mailové poště pochvalovali Jirka Domlátil a Ivan Šimůnek, takže jistě taky všecko dobře dopadlo.
TAK 68. Stezka je za námi, opět se vydařila, počasí báječné, bydlení taky, jen mladší kytaristy bychom i na slezinách měli nechat, ne-li přímo nutit víc hrát, aby se vycvičili. Na Stezky už nám ti starší muzikanti odpadají, zdraví už leckomu vypovídá službu. Jirkovi V. dík za páteční večer.
Mějte se všichni báječně, krásné léto a snad za rok a půl na podzim 2027 zase někde na 69.Stezce AHOJ. Olina
