Inspekční cesta na tábor 19. – 21. 2. 2021

Autor: Petr Řehák, T12

Předposlední únorový víkend jsme v komorním složení Honza Jeřábek, Pepa Beran a já vyrazili na tábor. Z Nesměně jsme už měli hlášení, že nám v táboře někdo hospodaří, a v pátečních novinách psali, že policisté se psem zadrželi předchozího dne nedaleko jihočeské obce Nesměň skupinu vltavínářů, takže jsme přes potok přecházeli s jistými obavami. Na kuchyňském stole byl skutečně batoh, nějaké tašky a různé krámy, nad kamny se sušilo oblečení, dřeva poskrovnu, ale celkově v kuchyni binec menší, než jsme se obávali. Zato v sauně byl pelech. Ale berme to pozitivně – na vytopení sauny je třeba méně dřeva.

Tak jsme všechno z kuchyně nanosili do sauny, udělali pořádek, připravili dříví na večer, vyčistili kamna a komín a slavnostně zapálili oheň. Pardon, ze všeho nejdřív jsme si připili na Pepu Havránka a na Ištvána. Kluci by měli radost, jak se nám pak podařilo hezky roztopit kamna. (Případným zájemcům sdělím nějaké urychlovací finty.) K dobré náladě přispěly zelné placky od Jany, pečené vepřové od Hani a grog z rumu – asi od Věrky, že. A byly i topinky.

Sobota byla totálně pohodová. Sluníčko, obchůzka tábora, ohýnek, příprava dříví na další večer. Potok lákal k obvyklé koupeli, ale odradilo mě Honzovo ujištění, že má auto zaparkované tak, aby bylo možno co nejrychleji vyrazit k doktorovi. V poledne se Pepa vydal na výlet, který popisuje v samostatné zprávě. Zatímco se snažil, podle mě zbytečně, navazovat korektní vztahy s tím otravným prudičem v nedalekých chatičkách, my jsme s Honzíkem kafrali na sluníčku u stožáru. Najednou se od dřevárny vynořil chlapík v zablácených kalhotách, bez báglu a bez ničeho. Evidentně jeden z těch vltavínářů, kterého zřejmě policajti ze Svin pustili na svobodu. Slušně nám oznámil, že si „jenom“ nechal u nás v kuchyni nějaké věci a když jsme mu sdělili, že je všechno v sauně, řekl, že si něco vezme a pro zbytek si dojde zítra. Při odchodu se s námi rozloučil a ujistil nás, že to tam máme hezké. Dodnes nevím, jestli jsem ho v té paradoxní situaci stihl na oplátku ujistit, že je to soukromý majetek a že tam nemá co pohledávat… Stejně to určitě věděl.

Pokračovali jsme s Honzou v kafrání na sluníčku u stožáru a za chvíli se od Pellarů začal ozývat rachot jako na Šestidenní. Po čase sjela ze stráně kolem dřevárny čtyřkolka a tentokrát už jsem vystartil. Já vím, že na táboře je zakázáno používat sprostá slova, ale občas to člověku nedá. Chlap jenom zavolal, že už jede pryč a odfrčel přes plac k latrínové lávce. Tam zjistil že tudy to nepůjde, tak to vzal kolem pevnosti, samozřejmě opět bez úspěchu. Mezitím se k němu přidaly další tři nebo čtyři motorky, které sjely strání kolem studánky. Škoda, že tam nebyl Zlý Havránek, už by tahal z báglu nějaké to „železo“. Takhle odtáhli zase kolem studánky nahoru na cestu a kamsi za Pellary. Natahali jsme s Honzou k náhonu velké borové větve polámané sněhem a jenom doufám, že tam časem nebudeme muset stavět plot. Ta stráň u studánky je docela rozježděná. Svoloč jedna.

Neděla už byla v klidu. Jenom se omlouvám – spal jsem v kuchyni nahoře v patře a jak jsem tam lezl, zapomněl jsem si sundat pohory a nanosil jsem tam něco písku. Smetáček jsem nenašel, tak to tam po mně zůstalo. Nechali jsme v kuchyni nějaké dříví, ale moc ho není. Je tam pár svíček a na výdejním stole je PB lahev s dvojvařičem, zřejmě toho vltavínáře. My jsme ji nepoužili. Jinak byl za našeho odchodu v kuchyni pořádek. Pevnost vypadá netknutě. Těsně za saunou padl smrk, ale šel o fous mimo ni. A ještě nějaké nahnuté stromy bude třeba zlikvidovat. Nesměňská cesta je jakš takš průjezdná.

Fotky jsou v albu na Rajčeti. (Na konci je návštěva jednoho z pověstných vojenských bunkrů u Mikšálů.)

Řezák