Běžky na Filipově Huti 2004

Autor: Honza Maňák, T17

Se skupinou asi 20 lidí jsme byli na týden v únoru na Šumavě na Filipově Huti v chatě Ligy lesní moudrosti. Ze začátku krásně sněžilo a mrzlo, každý den jsme namazali běžky a uháněli přes kopce do vesnic Kvilda, Horská Kvilda, Antýgl, Nové Hutě a Prášily. Potom ve středu ráno se obloha vyjasnila, všude bylo čistě bílo a hlásili nejpěknější počasí.

Protože mě vždycky lákalo dojet až na Roklan a podívat se do Roklanských slatí, přemlouval jsem ostatní, že si uděláme bezva výlet. Nikdo ale nechtěl, obávali se přechodu přes zelenou hranici. Tak jsem si vzal do kapsy pas (kdyby bylo nejhůř), do báglíku mapu, mobil, plechovku piva a tatranku a vyrazil jsem po bezvadně umrzlé stopě lesem na jih. Na Březníku jsem byl za hodinu deset, slunce pálilo, všude haldy čerstvého sněhu a nad údolím svítil kužel Luzného. Bylo tu pár lidí, dva z nich mně zaujali, šlo zřejmě o lesáka nebo ochranáře a jeho návštěvu a ten první vykládal o přírodě okolo a že kvůli tetřevu hlušci se nemůže k Roklanským slatím. Ptal jsem se ho proč, a on ochotně vysvětlil, že když tetřeva vyrušíme, může se leknout a dostat infarkt, což přej už se stalo. Nechtěl jsem před ním minout ceduli se zákazem vstupu a mířit po cestě na Studenou horu, ostatně nebyla tam žádná stopa, jen plno čerstvého sněhu, tak jsem zamířil po stopě vzhůru k jedinému baráku na Březníku.

Jenže tady stopa taky končila, tak nezbylo než dál prošlapávat. Rychlost postupu povážlivě klesla, zato námaha vzrostla stejným způsobem. Přejel jsem kopec, našel Trampusův křížek a dal se doleva po staré Roklanské cestě. Po pasekách po kůrovci jsem se prošlapal až na křižovatku s cestou ze Studené hory, kde ale byla cedule, že dál se nesmí. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem si řek, že tak blbej pták, kterej dostane infarkt, když mě uvidí, nemá podle Darwinovy teorie vůbec právo na existenci, a hamtal jsem hlubokým sněhem dál. Před Roklanskou chatou už se Roklan objevil v celé své kráse, zdálo se, že je coby kamenem dohodil, ale ve skutečnosti to byly ještě 4 km. Od Roklanské chaty je to něco přes kilometr k hranici, pak už Německem možná stopa je, ale kdo ví. Bylo 13.45, nahoru mně to bude trvat v tomhle terénu nejméně hodinu, zpátky sem tak 40 minut, to máme půl čtvrté a pak hlubokým sněhem zpátky na Březník nebo neznámým terénem přes Roklanskou slať a v pět je šero, tak to holt nejde. 

S těžkým srdcem jsem se rozloučil s Roklanem a vydal se po cestě podél Roklanského potoka dolů přes centrum rezervace. Samozřejmě nikde žádná stopa, jen nedotknutej sníh, ještě že to bylo trochu z kopce, takže dřina byla menší. Tady člověk úplně cítil, že je sám jen s čistou přírodou, daleko od všech lidí, jen ve světě mohutných stromů, bílého sněhu a modré oblohy nad sebou. Po několika km cesta na krásné louce překračovala Roklanský potok. Jenže přes potok vedla jen jediná zasněžená asi 8 m dlouhá kláda, sice nahoře seříznutá do roviny, ale široká tak 25 cm. Co teď ? Kláda je nad polozamrzlým potokem vysoko, tyčkama na dno nedosáhnu, vzduch má tak -8 °C. Když na ní vlezu a spadnu do vody, tak v lepším případě omrznu, než přijde někdo, koho zavolám mobilem, ostatně jestli je tu vůbec signál. Když si přitom polámu nohu nebo se praštím do palice, tak to může skončit ještě hůř. A zpátky hlubokým sněhem do kopce po svých stopách až na Březník, to by znamenalo tak 3 hodiny, přitom večer je na krku. Prodírat se mimo cesty skrz lesy po své straně potoka taky není řešení, protože potok má zprava přítoky, na kterých není ani ta kláda. 

No dobře, kdo se bojí, sere v síni, jdeme na to. Běžky šikmo přes kládu, přepíchnout pravou tyčku, zkusit, jak drží, pravou nohou odhrnout sníh, zarovnat, zjistit, jak moc to klouže, postavit ji o 20 cm dál, přisunout levou nohu, zjistit jak klouže, postavit se na ní, přisunout levou tyčku, zjistit jak drží. A hlavně se soustředit, nikam nečumět a udržovat rovnováhu. Za 10 minut jsem byl na druhém břehu a odfouk jsem si. Po dalších 2 km prošlapávání cesta vedla přes potok zase na pravý břeh. Samozřejmě, byla tu stejná kláda přes potok jako nahoře, akorát na ni byl horší vstup ze závěje na břehu a seříznutá byla kousek šikmo, takže víc klouzala. Musel jsem si dát ještě většího majzla, ale za čtvrt hodiny jsem byl na druhé straně. 

Poslední 3 km hlubokým sněhem k Hraběcímu mostu před Modravou už trochu bolely nohy. Slunce už pomalu klesalo k západu a tlačilo mě do zad, rychlost postupu byla ale přesto mizerná. Když jsem konečně přejel most a dostal se na stopy před Modravou, byl jsem rád, že jsem zase v civilizaci a že se mi podařilo bez ztráty kytičky projet území, kde jsem ještě nebyl. Ale ze dvou přechodů byl velký strach a nikdy v životě v zimě tam nebudu chodit.

Na Modravu už to byl ve stopě jen kousek, minul jsem hospodu Arnika a do hospody Zlatá stezka, kde jsem se měl setkat s ostatníma, jsem dorazil skoro načas. Ale nebyli tu. Dal jsem si pivo a obědovečeři a když nedorazili ani za 20 minut, zavolal jsem mobilem, kde vězeji. No kde by vězeli, seděli v Arnice, protože prej holky říkaly, že tam mají lepší omeletu. To by se z nich člověk po…, to nemohli zavolat, vždyť jsem kolem té Arniky jel. No ale za půl hodiny se objevili, dali jsme si další pivo a pak už to byl potmě jen kousek nahoru na Filipku. 

Ale den ještě nekončil. Zastavil se u nás Jarda Neužil, že má na Hájence partu asi 20 Němců a že jestli nechceme zahrát tam na kytary. Po večeři jsme já a Míra vzali nástroje a společně s dalšími asi 8 lidmi navštívili Hájenku. Začalo se hrát, Jarda se o nás vzorně staral, pokud šlo o piva a bechery a Němky tak od 30 do 60 let přišly zpívat. Představení dostoupilo vrcholu, když jsme zahráli „Kdyby nám to tolik stálo, jako nám to visí…“ na hudbu Ódy na radost a Němky zpívaly původní Schillerův text.

V posledních dnech jsme pořádali naše závody na běžkách v zimní olympiádě. V programu byly běžky, slalom, sjezd a skok. Pak už jsme ze Šumavy odjížděli.

Zapsal  Honza Maňák