VIŠŇOVÁ
Autor: Petr „Bróďa“ Brodský, Destruktýva/T5
Náš tatínek měl motorku. Koupil ji po válce ve výprodeji po německé armádě. Byla to značka DKV, jednoválcový dvoutakt s obsahem 235 cm kubických. Měla dvojí řazení, nohou i rukou, ruční šaltpáka byla na levé straně nádrže a když řidič zařadil nohou, páka na bandasce sama poskočila. Na té motorce jsme jezdili na výlety. Tatínek řídil, maminka seděla na tandemu, sestra se vešla před maminku a já jsem seděl na bandasce a držel se řidítek. Když jsme přijeli k nějakému městu, maminka a já jsme sesedli a šli přes město pěšky, zatímco sestra už byla dost velká a tak mohla s tatínkem jet dál. Za městem na nás oba počkali, nasedli jsme všichni a jelo se dál. To aby nás nechytili policajti.
Jednou v létě nám tatínek sdělil, že pojedeme na 14 dní pod stan, tentokrát však ne na motorce, ale vlakem. Všechny potřebné věci se zabalily do ruksaků, naložily se na záda a vyrazili jsme. Dojeli jsme vlakem do městečka Roztoky u Křivoklátu, z nádraží to byly asi 2 kilometry po pěšině na náměstí, pak ještě další 3 proti proudu řeky Berounky a nakonec jsme došli k přívozu, který nás měl dopravit na naše tábořiště. Paní převoznice měla jen obyčejnou dřevěnou pramici s vesly, ale všichni jsme se tam vešli a za chvíli už jsme byli na místě. Byla to veliká louka v zátočině řeky a byly tam jenom krávy, chrousti a tři stany, jehlany ze dvou vojenských celt. Jak jsme brzy zjistili, bydlela v nich parta pěti čundráků, ve dvou stanech po dvou a ve třetím jejich kuchař Čenda se žrádlem. Říkali si Mugrauři podle písničky Mugraurovy koně, kterou jsme se rychle naučili a zpíváme si ji se ségrou dodnes. Jejich šerif měl celkem logicky přezdívku Mugraur.
Maminka začala vybalovat a připravovat kuchyň a my děti jsme zdatně pomáhaly. Nasbírali jsme dříví, nanosili kameny na obložení ohniště a z nedaleké lesní studánky přinesli vodu v plátěném vaku zvaném vemeno. Tatínek se mezitím vrátil do městečka, v místní truhlárně zakoupil svazek prken, vypůjčil si od truhlářů dvoukolák a pak to všechno odvezl zpátky na tábořiště. Prkna složil a šel znovu do městečka, vrátil dvoukolák a pak šel zase zpátky, celkem za ten den musel ujít alespoň 17 kilometrů. A pak se dal do díla. Za pomoci pily, sekery a hrsti hřebíků postavil podsadu 2 x 2 metry, do ní po stranách dvě pryčny a nakonec stan stejný, jako měli Mugrauři. Všechno se to vystlalo senem a měli jsme báječnou ložnici, Tatínek a maminka spali na pryčnách a měli dokonce spacáky, sice tenké vatelínové, ale tehdy to byla věc nevídaná. My děti jsme spaly na zemi na slámě a měly jsme jenom deky, ale to bylo normální. To bylo ještě v dobách, kdy rodiče měli přednost před dětmi.
Mugrauři občas chodili do hospody U rozvědčíka. Museli přívozem, potom stezkou vysekanou ve skále na protějším břehu a nakonec dalším přívozem pana Proška do kýžené nálevny. Když se dostatečně poveselili, táhli již za tmy zpátky, jejich hymna Mugrurovy koně se odrážela od skály a my věděli, že už jdou. Řeku přepluli lodí paní převoznice, ona byla hodná a pramici jim nezamykala. Nejmladší z nich zvaný Bažant pak dopravil loď na její původní místo a zpátky už holt musel přeplavat.
Jednou, když jsme věděli, že Mugrauři půjdou zase do hospody, jsme se se sestrou vypravili na chrousty a nachytali jich plnou krabičku. Chrousti ve dne létají a vrčí jako vrtulníky, ale v noci spí. A tak, když Mugdrauři vyrazili, jsme obsah krabičky vypustili Čendovi do stanu a pečlivě jsme ho zašněrovali. Večer jsme s napětím čekali, až uslyšíme hymnu a šplouchání vesel… …a pak tam vlezl. Tolik sprostých slov jsme do té doby ještě nikdy neslyšeli a už asi nikdy neuslyšíme.
Čenda měl ve stanu zásoby jídla, což činily převážně konzervy guláše a kostky gulášové polévky. Konverzace o jídelníčku probíhala tedy obvykle takto. Čendo, co je k snídani? Gulášová polívka. A co bude k obědu? Guláš s bramborem. A k večeři? Guláš s chlebem. Naše maminka už se na to nemohla dívat a tak řekla Mugraurům, aťsi koupí nějaké normální maso, že jim ho večer uvaří. Mugrauři zvesela zašli do městečka a u řezníka koupili to, co bylo nejlevnější, 5 ovarových kolen. Když se vrátili, maminka spráskla ruce, ale slíbila, že jim k tomu alespoň uvaří bramborové knedlíky. Udělal se dlouhý oheň a ve všech kotlících, které byly na tábořišti k mání, se uvařilo 5 kolen a 5 velikých šišek bramborových knedlíků, které jim maminka uplácala. Pak řekla Mugraurům, že nakrájet si to musí sami, ale oni řekli – na co krájet – vzali si každý do jedné ruky vařené koleno a do druhé šišku knedlíku, sedli si na trávu a libovali si, jakou dnes mají báječnou večeři.
Byla to krásná dovolená. Koupání, spálená záda, výlety po okolí a večery u ohýnku, tatínek byl dobrý muzikant, hrál na kytaru trampské písničky a všichni jsme zpívali s ním, protože už jsme je uměli.
Po mnoha desítkách let jsem se na Višňovou zajel podívat. Bylo tam asi tisíc stanů, karavanů a chat, několik hospod a ani jedna kráva nebo chroust. Přívoz už tam taky nebyl a tak zbyla jen ta stezka na skále. Její začátek byl zarostlý křovím, ale já jsem ji našel, je tam, a ti paďouři o ní nevědí.
