Béčková Spanilka

Při informaci, že Spanilka bude v Jizerkách, jsem se těšila, že oproti loňským Beskydům to bude pohodička. To jsem ale netušila, že hejtmani ve své nekonečné moudrosti pojali Jizerky poněkud kreativně a že celý pátek strávíme v Krkonoších. A že trasa Harrachov – Ručičky – Dvoračky – Kotel – Vosecká – Szrenicza bude poněkud dramatická.

V pátek ráno jsme vystoupili v Harrachově, kde sice nepršelo, ale to, co z nebe padalo, bylo na pomezí skupenství, takže už do Lesního Zátiší jsme vstupovali dost mokří. Polívka a pivo a hejtmani už nás zvedají ze židlí. Následovala lepivá agonie lesem na Ručičky, odsud na Dvoračky a já si říkám, co je špatného na tom, strávit takový den u televize. Na Dvoračkách nastal kritický okamžik, kdy se houfec rozdělil. Skupina B-a to otočila zpět na Kládovou cestu a Krakonošovu snídani na Voseckou, kde zůstali viset, protože postup na Szreniczi, kde jsme měli spát, byl v tom, co venku zuřilo, nemožný.

Skupina B-b se vydala na hřeben, kde dle slov chlapíka z horské služby “jo, fouká tam, ale dá se”. Já s nimi, protože fakt nesnáším kládovou cestu a pak ten stoupák na Voseckou a když už jsme tak vysoko… 

Skupina B-c zvolila úplný ústup na Moravcovic chalupu do Lučan a připojili se zas v sobotu odpoledne/večer.

Skupina B-b tedy stoupá na Kotel a ještě se dělí na B-b1 a B-b2. Za Kotlem ve sjezdu k Růženčině zahrádce vítr hodně zesílil. Občas se ale mraky protrhly a Voseckou, kam jsme mířili, jsme měli jak na dlani. Postupně ale zas padla deka a vítr se sněžením zesiloval. Je (nebo spíš není) světlo, že nevidíme, jestli jedeme dolů nebo nahoru, prvojezdci padají do vyfoukaných děr. V čtyři jsme se schovali do přístřešku U čtyř pánů. Je jasné, že Voseckou nedáme. Na Labskou je to 1,5 km z kopce, tři čtvrtě hodiny do tmy. Po předchozí zkušenosti si na to netroufáme a voláme Horskou. Ze Špindlu na Labskou právě jedou dvě rolby s rekreanty, tak nás a dva přibyvší ski-alpinisty vyzvednou. Ulevilo se nám a čekáme. Já jsem se naštěstí na stoupání z Dvoraček nepřevlíkala, takže teď si můžu vzít suchou vestu, péřovku, náhradní čepici a teplé suché rukavice. Jsme různě promrzlí, ale nálada je vcelku dobrá, dopíjíme obsahy termosek a krátíme si čekání četbou naučné cedule “Proč zahynul mistr Hanč”. Rolba nás vyzvedla nakonec na dvakrát, ale všichni jsme se šťastně sešli na Labské. Ubytování žádná láce, ale kdo z nás už spal na Labské, že? Skupina B-b-2 byla rychlejší, tak zvládla dojít na Voseckou, jak popisuje Michal Martina v dalším článku.

V sobotu ráno je za oknem podobně jako v pátek, jen fouká o něco méně, vidět je ale stále stejně mizerně. Stoupáme zpět ke Čtyřem pánům a odsud překvapivě pohodovým sjezdem na Voseckou a pak po čerstvém manžestru podél Mumlavy do Harrachova. Tím jsme se promotali ještě na běžkách (taky vám přijde, že tam to město vyloženě překáží?) a stoupáme pěšky k nádraží, kde jsme se ustředili s Céčkem. Tady se dělíme na úderku, která míří na Orle, a zbytek, který jede spodem do Polubného. Trasu Orle – lávka přes Jizeru – Bukovec – Jizerka jsem jela minulý týden, tak si ji tentokrát odpustím. Sjeli jsme na Hoftík a do Martinského údolí a odsud podél Jizery k viaduktu a vyšláplou stopou podél trati do Kořenova. Běžkařsky to není zrovna hodnotný zážitek, někdo mě za ten nápad proklínal, ale skály, trať, zamrzlé vodopády, horské potoky – u mě dobrý. Pak už kořenovské nádraží a přes pilu do Polubného. Tady jsme se večer shledali se všemi různě vzájemně poztrácenými a konečně jsme si užili plnotučný večírek!

V neděli ráno za oknem kýč jak bič. Modrojas, z okna pokoje jsou vidět Sněžné jámy a Violík a já Céčku ten prosluněný hřeben trochu závidím, milý deníčku. Ale zas máme jen -7 stupňů, to má taky něco do sebe. Přes kořenovskou dřevěnou kapličku a přes silnici, pak po lyžařské magistrále kolem Kapradníku (?) s krásnými a pro mě neznámými výhledy jsme dojeli na Prdek. A pak už jen sjezd přes Havírnu a vyšláplou stopou úbočím svahu v údolí nad hučící Jizerou. Stopa je úzká a hluboká, přemrzlá, jede se blbě, ale atmosféru to má! Málem i na tu rezervní hůlku došlo. Po hodině jsme se vyloupli na soutoku Jizery a Mumlavy a tady v restauraci Na Mýtě už jsme jen počkali na autobus s houfcem A, do kterého jsme přisedli. 

Krásné to bylo, má milá Béčka. Ten konec spanilkové kariéry si možná ještě rozmyslím.
Sepsala Káča R. T20

fotky Tomáš Souček a Miloš Neuman