Husité

Autor: PhDr Pavel Kadrmas, T5

Příčina husitských válek (revoluce) byla společenská krize (vzestup měst, přechod na peněžní rentu, přelidnění, klimatická změna). Nahromaděné příčiny nešlo vyřešit bez násilí.

Náboženský háv (vzhled) střetu vyplýval ze stavu vědomí společnosti, tj. schopnost vyjádřit soudobými verbálními prostředky nesouhlas se stavem věcí.

Krvavý průběh událostí byl dán tím, že krize uvolnila a rozvolnila platný řád a organizaci společnosti. Radikalizace a s ní spojené násilí ale neměla dlouhého trvání a nebýt zahraniční intervence, byla by potlačena daleko dříve.

Ukončení konfliktu naštěstí neskončilo vítězstvím jedné strany (jako po Bílé hoře), ale dlouhodobou „plichtou“. Snaha pochopit druhou stranu a dostat společnost do nové rovnováhy si přály všechny konstruktivní vrstvy společnosti (katolická, husitská šlechta, města).

Lipany byly logických vyvrcholením tohoto úsilí. Tady obě strany konfliktu, deklarovaného jako náboženský, spojily úsilí, aby odstranily element odmítající přistoupit na normalizaci poměrů („vojska polem pracující“, prakticky loupežné žoldnéře).

Podařilo se, a v Čechách došlo k tomu, že na 100 let vedle sebe v míru dokázala žít dvě náboženství, kdy jejich soužití nejen že nebránilo kulturnímu a hospodářskému rozvoji společnosti ale zjevně jej umocňovalo.

Neštěstí novodobé české společnosti bylo a je, že novodobá česká historiografie, kultura a na ní navázaná politika výklad této historické etapy hluboce zkreslila. Nenavázali jsme tak na pozitivní zkušenost z husitských válek jako možnosti tolerance k odlišnosti, ale na prohru na Bílé hoře.

V čem tedy byli tehdejší Češi výjimeční? Ne v tom, že provedli náboženskou revoluci proti římské církvi, ale v tom, že prostřednictvím konfliktu (krvavého a dlouhého) došli k poznání, že náboženství nemusí být důvodem k nenávisti. Že člověka jiného vyznání není třeba hodnotit k jaké církvi patří, ale podle jeho lidských schopností a vlastností. A toto poznání dokázali převést do praktického modelu fungování společnosti. Společnosti, kterou nespojuje obraz nepřítele, ale všelidské kulturní i praktické hodnoty.

Proto také na více než 100 let od Lipan prošly Čechy (a Morava) obrovským rozmachem a česká renesance zůstala podepsána na vzhledu našich sídel a tam, kde jsme ji nezničili, i krajiny .

Ideu, myšlenky a obsah tohoto odkazu jsme bohužel ztratili v boji „za samostatnost a svobodu“. Paradoxně jsme tak svobodu ducha a volby ztratili. A ty, kteří to způsobili, oslavujeme jako otce národa.

Tím, že jsme začali adorovat národ, přišli jsme o tomu nadřazenou možnost být lidmi – svobodnými občany světa.

PhDr Pavel Kadrmas, 2019