Jak jsme pořádali Stezku

Místy trochu nesouvislé povídání o jedné akci
Začalo to na konci léta. Že prý když je ta příští Stezka v roce 2023, jestli bychom ji nechtěli pořádat.
Z jedné strany, z druhé, ze třetí… No přiznejme si, moc jsme ji o to nestáli, ale nechali jsme se ukecat.
Teda hlavně já, ale brácha, Popi a další mě v tom nenechali.
Právě Popi přišel s nápadem na zakončení v Domažlickém kině. Zavolala jsem tam, volno měli,
podmínky k pronájmu slušné, tak jsme se rozhodli do toho jít. Trochu nás na schůzi překvapilo, že
Stezku chce pořádat i někdo jiný, ale ze souboje „víno vs. koláče“ jsme vyšli jako vítězové. A taky
s pocitem, že vlastně nevíme, jestli být rádi.
Na začátku to vypadalo všechno vlastně děsně jednoduše. Areál máme, fajn. Catering bude přímo od
nich, fajn. Vlak nám zařídí Zdeněk Moureček, fajn. O stránky, tabu noclehy a podobně se stará Ivan
Šimůnek, fajn. S pocitem, že se Stezka zařizuje tak nějak sama a my bychom měli „jen“ vymyslet
program zakončení, jsme přezimovali.
Na jaře jsme se probudili jako medvědi po dlouhé zimě a přišlo to. Už s tím vážně musíme pohnout.
Takže přimět Stýfa, aby udělal nějaký ten koláčový plakát. K něčemu ho dotlačit stálo trochu úsilí, ale
výsledkem byla fenomenální koláčová grafika, která do jisté míry udala tón celému zakončení. Taky je
potřeba všude znova zavolat, připomenout se a tak. Zde je na místě podotknout, že pořádat Stezku,
když jako já nesnášíte telefonování, je občas vážně nepohodlné.
Navíc v domažlickém kině se během jara úplně vyměnilo vedení, nový ředitel bude dělat výběrové
řízení na nového dodavatele cateringu, ale až někdy během srpna. A žádného svého dodavatele tam
mít nesmíme. Báječné. Takže pár měsíců čekání, místo toho, aby se vše domluvilo důkladně dopředu
a v klidu. Ale aspoň inflace nezvedla ceny tak moc, jak jsme se obávali, snad se tedy vejdeme do
našeho rozpočtu. Tedy pokud pojede dost lidí. Po covidu a všem tom zdražování jsme měli často před
očima černé scénáře stran počtu účastníků. Ještě že se později ukázalo, že lidi z TAKu jsou vážně
nezdolní a na Stezku pojedou, i kdyby nám nebe padalo na hlavu.
Mezím jsme vymýšleli program zakončení. Rozhodli jsme se vzít si inspiraci ze zakončení v Železných
horách, kde byly různé malé soutěže a nás to doopravdy moc bavilo. Márvn k tomu přispěl
s nápadem na tombolu, aspoň se tak vyhneme nařčení, že něco hodnotíme nespravedlivě. A Popi má
doma ty dudy, že jo, tak s tím už něco vymyslíme. Hlavní cena by měli být chodské koláče, když už
jsme na ně lákali lidi. No a aby to bylo vážně spravedlivé a každý měl šanci si pochutnat, dostane ho
každý, kdo bude mít odvahu vlézt na pódium a zahrát.
Při všem tom shonu z celé Stezky trochu pozapomněli na trasové noclehy, naštěstí ještě existují školy,
co nechají přespat lidi v tělocvičně. A taky na Popiho chalupě byl instalován zbrusu nový záchod,
takže i tam jsme mohli v klidu pobýt.
Přiblížil se začátek září a my jsme místo klidu řešili nové a nečekané problémy. V kině stále nevědí,
kdo bude dělat catering, snad příští týden. Tak ještě příští, ale to už to bude určitě. Bylo, ale zase jim
byla zcela cizí myšlenka více než jednoho stánku, že prý vše zvládnou. Začala jsem se doopravdy bát,
že naše zakončení už bude navždy „jo tohle, tam byly děsný fronty na pivo“. A pak další rána, to bylo
kolem půlky září: nemáme pivo do vlaku. Dráhy nic takového nezařizují a z domažlického cateringu
nám nepomůžou. Zachránil nás můj muž Robin, když nám v neděli do vlaku dovezl sudy a půjčenou
pípu. Pivo jsme nakonec točili sami a byla vlastně docela legrace.

Za dva dny vyrážíme, máme všechno? Koláče budou? Máme vytisknutá čísla tras, kvízy, seznamy,
stravenky a všechno možné? Koupil někdo nějaké pytlíky na odznaky pro jednotlivé trasy? Máme
tužky, provázky, lepenky, papíry? Máme vůbec rozum? Nevíme, jedeme, snad se to podaří.
A z našeho pohledu se to vydařilo velice. Po deštivé sobotě nás přivítala nádherná neděle. V areálu
zakončení jsme měli vše nachystané celkem svižně, dokonce zbyl i čas na jídlo a pití před otevřením.
Hlavní řečníci Sašik a Čerňák věděli, co říct, byli jsme tedy připravení na vše.
Ale možná ne úplně na to, s jakým nadšením se všechny trasy pouštěli do hraní malých her i
vystupování na pódiu. Že na dudy zahrají zástupci opravdu VŠECH tras. Že budou všichni tak nesmírně
milí a případná naše drobná klopýtnutí nebo trochu fronty nám s úsměvem odpustí. Že atmosféra
zakončení bude tak pěkná, že i my, unavení a vystresovaní premiéroví pořadatelé, si ho užijeme.
Díky všem!
Za trasu 23
Eliška Fela Kubátová

FOTOGALERIE