TAK se nám Stezka vydařila!

Zásluhou Pavla Stulíka jsme měli od jara zabukované chatičky v autocampu Babylon,
péči o Stezku posléze převzali Tomáš Svoboda a Jirka Čada. Zaléhací pořádek se měnil
doslova do poslední chvíle, ještě i ve čtvrtek v campu. Nakonec nás bylo 34, 4 děti (2-16
let), 2 psi César a Džek. Se vzpomínkou na jarní pidi v ledových chatičkách campu Nuzice
u Bechyně na břehu Lužnice jsme byli všichni vybaveni teplými spacáky, ale oproti
dřevěným „stanům“ byly na Babyloně opravdové domečky s docela tlustými dekami a k
tomu letní počasí, tak na spacáky nedošlo.
Po dlouhé době byl pobyt bez polopenze, v campu kiosek, ve vsi něco přes kilometr
krám, hotel s restaurací a pizzerie. Na vaření velký otevřený přístřešek se spoustou
zabudovaných vařičů, ale jen s jednou varnou konvicí na vodu, takže na ranní čaje a kávy
se stály frontičky. Obědy a večeře jistily hospůdky na výletech a v Babyloně, ale někteří i
doopravdy vařili – čočku, fazole, polívky! Večerní sedánky a zpívání jsme měli zajištěné
ve společenské místnosti, zvané Kulturka. Od pátku spala v campu i 8.trasa, mají taky
príma muzikanty, navíc vybavené technikou s texty písní, tak byly naše 3 kytary doplněny
dalšími, navíc i s banjem a housličkami Vládi Švestky. Lidi se znají z předtančení,
Spanilek, Fatry atd., tak bylo v Kulturce husto, horko, ale veselo. Na tanečním „parketu“
odhadem velikosti 6×2,5m se neustále vlnilo až deset párů a cca do 21 hodin se k nim vešel
i malý pohodový Daniel z rodu Rosických s erárními hračkami. V pátek ještě přijela na
návštěvu parta spřátelených cyklistů z Plzně, jeden z nich se předvedl i francouzskou písní,
samozřejmě došlo i na vyhlášené, převážně waltzové Dolejšovky a kiosek po Henryho
intervenci zůstal otevřený až do 23 hodin, i když zavíračka byla ve 21.
WC a sprchy v dostatečném počtu jsme měli kousek od chatek, hygiena zajištěna.
Čtvrteční noc byla téměř tropická a jasná, úplněk jak lívanec, na louce pletichářské
mlžinky, v pátek ráno rosa jako by bylo po dešti a nádherný letní den před námi. Přestože
nás bylo málo (za mlada chodila na Stezky na Jedničce téměř stovka lidí, donedávna běžně
kolem padesáti, stárnem a zdraví nás omezuje), zvládli jsme se rozštěpit na hodně
skupinek. Auto a cyklosekce zamířily do Němec, vykládali o Dračím jezeru, víc nevím. O
dalších pěšácích taky nic.
Já jsem se opovážlivě vnutila do skupinky rafana Jimmyho a v počtu jedenácti lidiček
jsme vyrazili po zelené a žluté do Pily, kde jsme vzdáleně minuli vlakovou zastávku.
Následoval Trhanov s krásným rybníkem, u něj zavřená hospoda a pomníček Jana Husa.
Kolem Lamingerova zámku na červenou, po níž jsme už v pořádném teplíčku došli pod
kopec Hrádek. Na něj jsme vylezli s vidinou všude inzerované Chodské chalupy, která je
ovšem dočasně uzavřená, což byla pořádná rána! Tak jsme se ještě pořád společně vyfotili
pod sochou Koziny se psem a odpočinuli na lavičkách pod velikým dubem, okoukli obří
sochu psa, v ohradách hnědé malé kozy a dva osly a sesypali se krpálem do Újezda, rodiště
Jana Sladkého Koziny. To už došlo k drobení i tak malé skupinky, Radka chvátala do
Domažlic na pivo, Vašek zůstal ještě na Hrádku, zbylí jsme si prohlídli statek s Kozinovým
muzeem. To se nám pak dost hodilo při kvízu na zakončení, něco z výkladu a expozice
nám v hlavách uvízlo. Po prohlídce už jsme se rozpadli málem na anionty a kationty,
rychlejší chodci odchvátali za jídlem a pitím do Domažlic a dvě poslední loudy (já a Věra
V.) jsme se plahočily za nimi 4 km po silnici a sluníčku. Přesto jsme pak jen po grapovém
pomelu vydrápaly ještě 194 schodů na věž s nádherným rozhledem po celých Domažlicích

a okolí. Mladý muž z kasy za námi v 16 hodin zamykal a my šly na řízky do jediné
hospody na náměstí, kde se vaří normální česká kuchyně! Po kafíčku v kafírně jsme se v
počtu osmi sešli u autobusu zpět na Babylon. V bufáči u zastávky se krmila a napájela
trasa 8, my dvě s Věrou nacpané z Domažlic jsme výlet zakončily vzpomínkovou kofolou
s rumem a pohledem na krásný rybník a koupaliště. Kapři se houfně hrnuli k
vyhlídkovému molu, ale měli smůlu – my u sebe neměly ani drobek. Společný večer s
osmičkou viz výše. Úplněk tentokrát schovaly mraky a po rose nebylo ani památky.
V sobotu si s námi svatý Petr zašpásoval a mezi dva krásné letní dny na zkoušku
stezkařů přihnal od Němců dešťovej mrak a posadil ho až do odpoledních hodin nad celé
Domažlicko. Přitom všechny chytré telefony ráno ukazovaly pár kapek a pak jen zataženo!
A tak se Jimmyho tentokrát devítičlenná skupinka vydala víkendovým busem do kopců, na
Výhledy, Čerchov.. Než jsme došli k busu, regulérně se rozpršelo. Nastupovali jsme do
vozu s asi pěti domorodci a tlustej pan šofér si nejspíš myslel svoje. Jeli jsme zatím do
Klenčí. Na další zastávce přistoupila skupina z trasy 15, to jsme ještě všichni seděli.
Pokračovali jsme do Domažlic, u autobusového nádraží se i prostředními dveřmi valila
banda moravských turistů, to už si šofér ťukal na čelo, kam se v tom dešti všichni hrnou. U
vlakového nádraží další skupinka, na busnádraží, ale v opačném směru trasa, kterou jsem
neidentifikovala, ale znali jsme se. To už bylo vozidlo pěkně nacvaknuté. V Klenčí u vlaku
zrovna nepršelo a do busu se cpala šestnáctka, tak jsme se my přeskupili ke dveřím,
abychom vůbec měli u školy šanci vylézt. Totálně narvanej bus odjel do mraků a deště
směr Čerchov. Šofér si prý posteskl, jak se těšil na liduprázdno a dlouhej kouř v Klenčí, ale
bral to s humorem.
Opět s Věrou jsme nejdřív došly ke hřbitovu s mozaikovými branami, hrob J.Š.Baara
jsme nenašly a až v jeho muzeu se dověděly, že je hned u brány, ale s nějakým citátem
místo jména.. Muzeum bylo moc pěkné, ale málo času, cukrárna s rychlým kafem a
kouskem koláče nebo polívka a fofrem na další bus na výhledy, abychom ušetřili 3 km do
kopce a v dešti. U zastávky jsme potkali naši zmáčenou cyklotrasu, v pláštěnkách statečně
šlapali kopečky. Šofér byl týž a divil se, proč jsme na ty Výhledy nejeli rovnou.
Od pomníku JŠB jsme si užili výhledy akorát do mraků a ve vytrvalém deštíku začali
padat pěšinkou po zelené k Babylonu, cestou sliboval Jimmy hospodu v Peci. Po chvíli
jsme potkali naši druhou mokrou pěší skupinu, která to šla statečně pěšky z Babylonu a
ujistila nás, že v Peci žádná hospoda není! Byla, ale otevírala v pět hodin a byly dvě! Ale
aspoň přestalo pršet, tak jsme došli rovnou až do pizzerie na večeři, tam jsme trochu
oschli, nacpali bříška a za slabého sluníčka (!) došli do campu.
Večer proběhl opět vesele v Kulturce s osmičkou a s úplňkem, jen kiosek zavřel ve své
zavíračce ve 21 hodin. Na Zakončení byl vybrán jako hlavní dudák Jirka Valeček a jeho
asistentka Simona Gábrišová. Doprovodné soutěže byly utajené, tak se nedalo moc
vymýšlet co kdo jak. Klacek na vlajku obstarali mladí Syslovi-Novotní, kteří jako jediní
rozumně vyrazili až odpoledne po dešti. Za mladou břízku dostali veřejnou pochvalu od
Pavla Hrabala.
Nedělní ráno už bylo zase slunečné, ale chladné, jen 6 st.C! Ale než jsme se nasnídali a
spakovali, bylo líp. Pěšky na vláček do Pily šel snad jen Jimmy, ostatní se auty přepravili k
letnímu kinu do Domažlic. Naše skupinka pod vedením Martinovy navigace vyrazila ještě
na Veselou horu k poutnímu kostelíku sv.Vavřince, 2,5 km nahoru a zase zpátky do kina.

Akorát na otevření areálu. Klobásy, halušky, pivo a kamarádi ze všech tras, posléze i
odznaky, stravenky a pivenky od Pavla se Simonou.
Už před oficiálním zahájením Zakončení ve 12.23 a hlavní dudáckou soutěží tras bylo
možno plnit úkoly pěti doprovodných soutěží, které byly až do otevření areálu tajné. Kdo
nebyl na úplném začátku, kdy je oznamoval moderátor pořádající 23.trasy Jirka, nebo si je
indivindi neobešel, ani nevěděl, co se u nich dělo. Soutěže mohli absolvovat jednotlivci z
trasy nebo i jen jeden, kdo kam půjde soutěžit domlouval s dobrovolníky individuálně
Pavel Hrabal.
Takže dodatečné info od Pavla všem z trasy, i těm, kteří v Domažlicích byli:

• Květa šikovným navíjením provázku přiměla psohlavého psa k pohybu k sobě, aniž
  by spadl z pohybující se podložky
• Martin svými dlouhými kroky odchodil chodskou míli, cílem bylo kroků co nejmíň
  na vytyčené trase
• Tomášův Vojta si zahrál koláčové pexeso proti nebezpečně mladé soupeřce
• Petr Komoň si nezahrál čáru, ale přesnými trefami do namalovaného koláče také
  uspěl
• intelektuální elita trasy se hromadně popasovala se záludným kvízem s otázkami
  o Chodsku a trase 23
  Soutěžící získávali lístky do tomboly podle svého výkonu, lístky pak odevzdali Pavlovi a
  Simoně.
  Mezitím po zahájení a TAKové hymně proběhla hlavní soutěž v pokusech o zadudání na
  opravdické dudy, my bohužel jako obvykle první, Jirka Valeček nějaké zvuky z dud
  vyloudil za vydatné pomoci mačkačky měchu Simony, takže chodský koláč získali,
  rozkrájeli na jednohubky, které jsme snad všichni ochutnali.
  Ostatní trasy se s dudami popasovaly velice různorodými způsoby, Franta ze čtyřky
  místo na dudy hrál na klarinet, jedenáctka měla dudy vlastní, na impozantní „dudy“
  Kamily ze šestnáctky „hrál“ její partner Vojtěch, zatímco ona zpívala mečivým hlasem dud
  Žádnej neví, co jsou Domažlice, nápadů spousta. Uplácení poroty pivem Dudák se minulo
  účinkem, ale koláče „vyhrály“ všechny trasy.
  Následovalo dramatické losování bílých a červených lístečků ze soutěží, kdekterá trasa
  tam byla několikrát, naše lístečky byly pořád těsně vedle! Plakáty a piva nás minuly zcela,
  asi uprostřed losování jsme konečně vyhráli jedno koláčové pexeso, ze kterého přecházejí
  zraky a už se těšíme na slezinu, jak si zahrajeme. V závěru losování šlo o posledních deset
  koláčů! Zase všechna čísla vedle! Až POSLEDNÍ koláč byl NÁŠ!!! Hurónský řev, a koláč
  zase na jednohubky byl tatam! Super závěr!
  Velmi bych chtěla poděkovat trase 23 za organizaci Stezky včetně báječného Zakončení,
  které svižně a s vtipem moderoval Jirka Černovský zvaný Čerňák. Jediný nedostatek tkvěl
  v tom, že na Koláčové stezce nebyl proti našemu očekávání žádný stánek s chodskými
  koláči!! Myslím, že my bychom se báječně nacpali a pekaři by měli báječné zisky. Ta dvě
  soustíčka na osobu z vyhraných koláčů byla žalostně málo.
  Všecka ta mela skončila v předstihu před druhou hodinou, do tří, než se odcházelo na
  vlak (přes 2 km městem, odjezd v 16.10) se hrálo, zpívalo, tančilo, klábosilo s kamarády,
  jedlo, pilo.

Vlak jel na Smíchov, podle fotek došlo na nástupišti i na tradiční hoky koky. Autem s
Vaškem Holíkem jsme se v koloně sekli až u Loděnice, ale šlo to rychle, tak nás čtyři báby
Vašík vyklopil u Vltavské na metro a tram. Díky moc, Stezka byla zase báječná.
Olina Kettnerová, 8.10.2023
Mou prosbu o doplnění zprávy ze Stezky z jiných sekcí Jedničky vyslyšeli Pavel Hrabal,
Věra Svobodová a za cyklo Pavel Stulík.
Tady je přikládám.
Drobnou zprávu o své pěší sobotní minisekci takto podal Pavel Hrabal:
Simona prohlásila, že nejkrásnější body v okolí, kam se všichni ostatně těší (Čerchov,
Hrádek, Klenčí, Vavřineček, Kdyňsko, Německo), už dobře známe a že by se mělo jít na
neprozkoumaný jih. A opravdu naplánovala a realizovala cestu do České Kubice a zpět a
navíc bez MHD. Posuďte sami.
Bylo nás pět a pes (nikoliv Punťa, ale Jack). Simona, PaHr, Naďa, Eva a Petr Novotní.
A taky Jirka Valeček, který v hrůze, že nám nebude stačit, vyrazil trochu dříve, takže jsme
ho dostihli až v cíli, resp. na obrátce v hospodě, kde únik zopakoval…
Cesta začala vilovou čtvrtí v Babyloně, kde jsme obdivovali prvorepublikové vily a
zahrádky. Pak pokračovala lesem pod názvem Čertova naučná cesta, což jsme pochopili po
příchodu na odpočinkové místo s dřevěnou sochou čerta. Ale v té lokalitě toho bylo
mnohem více! Viklan, který tam přesunul sám Pavel Pavel z jiného místa. Skupina
nádherných douglasek. Umělý potůček (náhon, 20 km minibratříček Schwarzenberského
kanálu). A hlavně kuličková dráha! V kládách vydlabané klikaté cestičky. A kde byly
kuličky? Na místě byl funkční prodejní automat! Dost jsme se vyblbli. Pokračovali jsme
dál podél náhonu až k jeho zrodu z Teplé Bystřice. Pak jsme hezkým lesem došli až do
hospody v České Kubici (kde jsme konečně dohonili Jirku). Vlídný hostinský poskytl
stravu a my jsme měli možnost z verandy shlédnout panorama Šumavy od Jezerní hory
vlevo přes Velký Javor uprostřed až k Hohen Bogen vpravo. Poté jsme se jinou variantou
vydali na zpáteční cestu. Na ní už nebylo tolik klíčových atrakcí, zmíním jen studánku a
vyřezanou dřevěnou labuť. Hezké to bylo všechno.
Stezka očima Věry Svobodové:
Začínali jsme u metra Pražského povstání ve čtvrtek v 10 hodin, vyzvedli bráchu Jirku s
taškou a kytarou a vyrazili na jihozápad.
První zastávka byla rozhledna Bolfánek na vrchu Žďár nedaleko Černínského zámku v
Chudenicích, nikdy jsem tam nebyla a asi už nikdy nebudu, ale bylo tam moc hezky. Další
kopec byl Koráb, důvěřovali jsme Martinovi, který držel v ruce mobil a vedl nás cestami
lesem. Na vrcholku jsme zjistili, že očekávanou rozhlednu vidíme na kopci protějším!
Jirka se pak přiznal, že dole viděl ukazatel, ale nechtěl na sebe upozorňovat! Tak jsme
vylezli ještě další kopec, ale místo na rozhlednu jsme zapadli do úžasné hospody. Třetí
kopec byl Rýzmberk s rozhlednou a polorozpadlým hradem. Bylo tam také přírodní
divadlo, asi už moc nepoužívané, ale sešli jsme se tu s druhým autem Rosických a s Láďou
Dolejšem. Zdrželi jsme se v další hospůdce s nádhernými výhledy. Horší byly ty schody.

Po kopcích, rozhlednách a hospůdkách jela naše posádka do Domažlic na nádraží čekat na
vnuka Vojtu. S ním jsme dorazili na Babylon, dobře se ubytovali a navečer se šli veselit do
milé společnosti.
V pátek jsme po dobré snídani vyrazili dvěma auty – přidala se Pavla – na plánovaný
náročný, asi 17 km dlouhý výlet do Němec (proto s námi nejel brácha Jirka a šel raději se
Simonou a spol. do České Kubice). Dojeli jsme k hospůdce v Gibachtu a odtud pěšmo.
Několik zastávek v lesích, na kopečcích krásné kříže, skály a výhledy (viz Martinova
fotodokumentace). Po asi 6ti km jsme se ocitli zpět u hospůdky, což mě a Hanku naštvalo a
do hospody jsme nešly. Protože jsem velmi reptala, co že budeme dělat zbytek dne, jelo se
k Dračímu jezeru (Drachensee). To jsme celé obešli, dalších asi 6 km krásné přírody a na
konci jsme se některé i vykoupaly. Následovala prohlídka městečka Furth im Wald a jízda
zpět do Čech a do campu.
V sobotu se počasí velmi zhoršilo, tak jsme se slezli v chatě u Tomáše, hráli „prší“ a pili
grog. Pak nás Martin vyhecoval, my poslechli a ve chvíli, kdy nepršelo, jsme vyrazili.
Bohužel špatným směrem, pořád do kopce a už zase v dešti. Přes Výhledy (bez výhledů)
jsme promočení došli do cukrárny v Klenčí, trochu se ohřáli a přes Chodov, Trhanov a Pilu
dorazili zpět do campu. Totálně promáčené boty se sušily ještě další dny, Hanka je ani
nevezla domů a Tomáš je sušil ještě v práci a tvrdil, že pěkně smrděly (no nevím, naše
nožičky přece nesmrdí..!).
Neděle se Zakončením už byla naštěstí zase ve slunci, cesta domů dopadla dobře a
vůbec to bylo celé moc povedené.
Účast na 65.Stezce na kole popsal Pavel Stulík:
Mé rozhodnutí jet na Domažlickou Stezku na kole ovlivnily bolesti mých kolen.
Domlouval jsem se s dalšími zájemci. Cyklosekci naší trasy tvořilo 6 lidí : Alena Krejčí,
Jitka Hrubešová, Helena Borovičková, Tonda Peterka, Jirka Čada a já. Z Prahy jsme jeli
(ToPe, HeBo, JiČa a já) vlakem do Holýšova a odtud už na kole . Dalším vlakem jely AlKr
a JiHr, které mířily blíž k Domažlicům. Počasí nám přálo, bylo hezky. Neměli jsme žádný
defekt. V Osvračíně jsme potkali kamarádky z T11, které doporučily vietnamský obchod k
občerstvení za dobré peníze. Oběd jsme zvládli v Domažlicích v Sokolské restauraci. Do
kempu Babylon jsme dojeli po absolvování 35 km a po ubytování jsme se jeli vykoupat do
přilehlého rybníka s pěkně čistou vodou o přijatelné teplotě. V kempu jsme pak k večeři
zvládli vařit dobré polévky. Předstezkové informace, že nejsou k dispozici nádoby na
vaření, byly chybné. Našli jsme vše, co bylo potřeba k vaření. Večerní posezení v kulturce
bylo provázeno zpěvem a tancem.
Páteční výlet jsme naplánovali do Bavor přes Folmavu, Furth im Wald, kolem Dračího
jezera, Všeruby a do kempu. Skupinku tvořila HeBo, JiHr, AlKr a já. Za pěkného počasí
jsme se dostali do Furth im Wald a prohlédli si Zámecké náměstí, centrum města se
zvonkohrou. Hezké staré město jsme pak opustili s tím, že se posilníme u Dračího jezera,
což nevyšlo, neb tam nebyla otevřená hospoda. Objeli jsme jezero, projeli podél hranic až
do Všerub a pak do kempu. Koupání v čisté vodě jsem využil jen já, ostatní se bály
studené vody a byla. Hezký výlet jsme ukončili v kempu vařením společné večeře
(kovbojské fazole…) a následně posezením v kulturce spolu s 8.trasou. Hrály se pěkné
písničky, zpívalo se a tančilo.

Sobotní výlet byl už za občasného deště a směřovali jsme opět v téže sestavě jako v
pátek na Klenčí, kde jsme v Chodské restauraci zvládli polévku a zákusek, bohužel to
nebyly chodské koláče, které dojedli před námi jiní stezkaři. Pak jsme jeli do kopce na
Výhledy a dlouhým sjezdem až do Trhanova, kde jsme zakotvili na oběd (zajímavé jídlo
hříbková omáčka…) v restauraci U Svatého Jána. Tady nás dojel i ToPe a při odchodu i
automobilová sekce. Následně jsme si prohlédli v Hrádku u Újezda sochy Koziny a jeho
psa. Dojezd do kempu byl přes zastávku v hotelu Bohman. Večerní posezení bylo opět s T8
bezvadné.
Nedělní cestu do Domažlic naplánoval JiČa trochu delší a za slunečného počasí jsme
přijeli včas do letního kina v Domažlicích, kde bylo zakončení, které popsal jistě někdo z
pěší sekce. Odjezd na nádraží nám usnadnily „Mapy.cz“, kola jsme pak uložili na stojany v
přilehlém vagonu. Na Smíchovském nádraží nás cyklisty očekával zaměstnanec ČD, který
nás pak svezl nákladním výtahem dolů, aniž bychom překáželi pěšákům. Metrem jsem
popojel s Ji Ča na Masaryčku a vláčkem do Klánovic. Dojezd do Újezda byl už za tmy a
ocenil jsem dobrou funkci světla na kole. Tím končila má letošní Stezka. Ostatní parťáci
dojížděli metrem, příp. po ose ke svým domovům.
Sepsal 19.10.23 Pavel Stulík