Zpráva z Pidistezky Jedničky v Jiřetíně pod Jedlovou 8. – 11. 5. 2025
Ve čtvrtek o státním svátku jsme se v Jiřetíně do Domova Kongregace sester Boží lásky sjížděli postupně, jako první o polednách Tomáš a jeho parta. Měl vyfasovat a rozdávat klíče, asi je dal do zámků pokojů, pokud už tam nebyly od vedení Domova, a vyrazili na výlet. Někteří ovšem zabrali pokoje bez ohledu na rozpis v mailu od Tomáše, takže pak Hanka Ječná čekala velkou část odpoledne na návrat výletníků v křesle na chodbě. Ti zvládli za odpoledne vyběhnout poutní cestou kolem kapliček s křížovou cestou na Křížovou horu, dál na Jedlovou (z toho 1 km po sjezdovce nahoru!), odtud na Tolštejn a zpět akorát na večeři (segedín). Někteří jedinci dorazili dost ucaprtaní.
Všichni ostatní jsme postupně přijížděli a snažili se najít své pokoje ve změti klášterních chodeb, různých odboček k pokojům, toaletám, sprchám a spojovací chodbě do vedlejší budovy, kde jsme taky měli pár pokojů. Měli jsme pocit, že než se naučíme kudy kam, pojedeme domů. Ale nakonec se všichni sešli, našli, každý měl svou postel i spolubydlící a po večeři v jídelně v přízemí, jsme se sešli ve společenské místnosti v 1.patře, kde bydlela většina. Výzdoba v celém Domově odpovídala majitelkám, tedy jeptiškám, všude kříže s Ježíšem, obrazy světců a tak. Bydlení příjemné, teplo všude, dokonce se druhý večer vzhledem k nočním teplotám trošku topilo. Piano nebylo naladěné zrovna do Rudolfina, tak Béďa rozbalil klávesy a střídavě nebo společně s Henryho kytarou zajišťovali muziku po všechny tři večery. V tom posledním se ještě ke konci přidal s kytarou Pavel Hrabal. Pivo zajistil Tomáš a točilo se v jídelně, ostatní pití podle toho, co si kdo nakoupil. Zpívalo se, klábosilo, prohlíželi jsem alba fotografií po Vaškovi Vaněčkovi, které nám po pohřbu předala jeho dcera Rosina, ať s nimi naložíme jak chceme. Bylo jich asi 12 různé velikosti, víc nebo míň popsané, ale aspoň roky byly na hřbetech alb. PaS, který o ně zatím pečoval, řekl ať si každý pro sebe, případně pro nepřítomné kamarády vybere co chce, ostatní, hlavně ty společné, že naskenuje. Probírali jsme se fotkami v průběhu všech večerů, všude se povalovaly vypadané popiskové pidipapírky a mimo jiné jsme našli skoro celé album z 50. Stezky právě tady, s barevnými tričky pro všechny zúčastněné podle počtu jejich absolvovaných Stezek a se zakončením u hradu Tolštejn. Tam jsme tehdy vyhráli trasovou soutěž, v níž jeden ze slovenských kamarádů vybral nejvíc podprsenek, které jsme musely svlíknout ze sebe. Prochodili jsme před těmi 17 lety v roce 2008 celé okolí (já osobně jsem si pamatovala jen tu Křížovou horu a zakončení, nic víc). Tak jsme si to v podstatě zopakovali, dokonce v identickém termínu 8.-11.5.! I tenkrát tohle datum bylo od čtvrtka do neděle!
Snídaně byly v 8 hodin připravené na stolech, část měl každý na talířku a část byla na stolech společně (chleba, rohlíky, salám, sýr, pomazánky a čaj v konvicích). Zvlášť byly kyblíky s müsli, mlíko a kafe volně k použití. Docela šikovný mix švédských stolů a přídělových snídaní. Kolem deváté zahráli v kapli ve druhém patře Béďa a Henry tři písničky včetně Aleluja na príma den. Jen o tom obvykle vědělo jen pár lidí nebo neměli čas.
Po snídani jsme se každý den rozpadli na „anionty a kationty“, plno skupinek s různými cíli a cestami, někdo autem, někdo jen pěšky, další nabližovali busem.. V různých složeních a samozřejmě ne všichni všechno jsme absolvovali Křížovou horu, Jedlovou, Tolštejn, Krásnou Lípu, arboretum poblíž ní, rozhlednu na Dymníku, Rumburk, Luž, kopce Ptačinec a Vlčí horu a asi největší zážitek byl hrad a pobořená katedrála na kopci s mnoha schody v německém Oybině. Obří hrad a klášter založené Karlem IV., který tu dokonce před husity ukryl část svatovítského pokladu. Katedrála obrovská, bez střechy, připomíná podobnou (ale nedostavěnou) v Panenském Týnci na silnici na Chomutov. Za ní perfektně udržovaný hřbitůvek, všude v areálu plno všelijakých prostor všech velikostí a určení, do všech schody nahoru nebo dolů, no něco! Tomáš a spol. tam za dvě hodiny nachodili tři km, mně a PaSovi po váhání a pobytu v infocentru (s WC) nakonec stačila hodina. Ivanka se svýma bolavýma nohama s námi zvládla jen úžasný luteránský kostel dole v Oybině, vytesaný zčásti ve skále, lavice shora dolů jak v divadle, dvě patra ochozů (empory), všecko ze dřeva a pomalované, dostavěno 1790. Kazatelna přímo nad oltářem, to jsem ještě nikdy nikde neviděla. Taky úžasný, doufám, že dorazí nějaké fotky.
Páteční večer patřil tradičně májovým koťatům, byť jich tentokrát dost chybělo. Slavili a přispěli k veselému večeru lahvemi alkoholu mnoha oblíbených a vyzkoušených značek – Máša, Olinka V., Ivanka S., Hanka J., Hela M., PaS a Vašek H. Chyběli Tonda J. (90!), Mirek Š., Vašek M., Jimmy, Standa H. a jediná žena Jiřina B. Těm přejeme dodatečně tady – všecko nej a hlavně zdraví! Na pátek ráno trochu později přijeli na návštěvu Liškovi z Mělníka, šli jsme tedy ve třech se psem Gábinou na Tolštejn, podešli Jedlovou a na Křížovou horu, křížovou cestu shora dolů. Lišáci pobyli i začátek večera, Evička přivezla celej plech báječného perníku s čokopolevou. Díky jí i čtvrtečním „pekařkám“ Matyldě a Jitce K. za koláčky a bábovku. Dalším donátorům díky za různá další zobání včetně okurčiček, klobásky a podobně.
Sobotní večer už byl lehce unavený, s poklidným hraním a zpěvem. Tomáš s dětmi zmizel už před večeří do Prahy na derby Sparta x Slavia, Slávinka vyhrála 2:1. Vrátili se ještě v noci a ráno Tomáš v červenobílém dresu po snídani vybral peníze za pivo a s paní vedoucí vyrovnal náklady za pobyt. Podařilo se mu vyjednat i vrácení peněz s malým stornopoplatkem omaroděným Věrám (Š. a V.) i jiné drobné přeplatky. Super, díky.
Pak už jsme se (bez dohledu PeTe naprosto chaoticky) loučili a rozjížděli k domovům. Spokojeni nadmíru, vyvedlo se počasí, krásná krajina, jaro se spoustou zelených odstínů a s kvetoucími keři, stromy a kytkami. Ještě musím zmínit náměstí s kostelem sv. Vavřince (snad) a nad ním se dvěma 120letými stromy – nááádherný červený buk (obvod kmene 460 cm!) a zelený dub, úžasná barevná kombinace. A na druhé straně náměstí náramná pekárna a cukrárna, kde končili skoro všichni výletníci své cesty. Spousty dortů a zákusků za velmi příjemné ceny.
Na závěr ještě trochu statistiky – sjelo se nás nakonec 44, z toho 4 děti. Navíc mimo seznam tříletý Daník, spolu s pejskem Gitou v péči Terezky a Helenky. Daníkovi a Komoňovic Adélce patří veliký obdiv za šlapání bez velkých řečí do všech kopců. Daník na svém nejdelším výletě ušel 11 km, Adélka 13 km! Gratulace a přání, ať jim to vydrží.
TAK to je asi všecko, víc mě nenapadá, snad jsem nic důležitého nezapomněla. Olina Kettnerová T1
Celé FOTOALBUM na Rajčeti.
